!PŘEPISUJE SE - V ČÍSLECH KAPITOL JE BORDEL! NEDOKONČENO, DOPISUJE SE.
Někdy to přijde z minuty na minutu. Vše je v pořádku a pak stačí jediný krok vedle k tomu, abyste pocítili sílu pádu. Dlouhého, nezastavitelného pádu s nejistým koncem. V mém svě...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Ranní sluníčko svítilo do místnosti, jenomže paprsky nebyly tím, co mě vzbudilo. Mohl za to špatný pocit. Ten, který mě vytrhl z poklidného spánku už jednoho rána předtím. A tentokrát mi připadal ještě horší, až neúnosně intenzivní.
Chris seděl na tom samém místě co posledně, ale tentokrát oblečený ve svých roztrhaných tmavých džínech, vlasy učesané. Díval se z balkonu. Prohlížel si město tak pečlivě, jako kdyby to mělo být naposled. Když se má ruka dotkla jeho zad, vylekaně sebou trhnul.
„Ahoj," usmála jsem se a chtěla ho políbit – uhnul mi a dokonce se zvedl.
To mě vyprovokovalo k tomu hodit na sebe alespoň župan a zastoupit mu cestu ke dveřím. Rád utíkal před problémy a ještě raději před zodpovědností ohledně závazků. Včera jsem měla pravdu – něco se dělo.
„Někam se chystáš?"
Delší dobu mě pozoroval. Prohlížel si mé tělo a nakonec i tvář. Výraz mu však tentokrát nezměkl.
„Nenapadlo by mě, že tě timhle vzbudim. Jsi fakt hrozně citlivá," prohodil.
„Chrisi, netvař se, že se nic neděje. Vidim, že jsi naštvanej."
„Nejsem... naštvanej," odsekl mi nespokojeně.
Oblékl si i tričko a na záda si hodil svůj, očividně sbalený, batoh. Přiblížil se a já ho pohotově chytila za paži – a odmítala pustit. Srdce se mi rozbušilo. Co tohle mělo být?
„Kam jdeš, proboha? Do stájí? Co je s tebou?"
„Musíš mě pustit."
„To teda fakt ne!"
„Musíš!"
Zvýšil hlas a téměř mě odstrčil. Vylekaně jsem odstoupila. To jediné ho dokázalo obměkčit vždycky – můj ustrašený výraz. Zastavil a bolestně zavřel oči.
„Začíná to mezi náma dvěma bejt až moc vážný, Monn."
Pověděl to tiše a očividně to myslel naprosto vážně. V mé duši se vzedmula vlna vzteku a nepochopení.
„Aha, jistě!" okřikla jsem ho a rozezleně rozhodila rukama, „smrdíš po cigárech a hraješ nedostupnýho. Jsi to už zase ty, ten samej Chris Wolf co dřív, že?! Co jsem ti provedla, panebože? Co... co se děje, můžeš mi to vysvětlit?!"
„Nemůžu!"
„Budeš muset!"
Křičeli jsme na sebe a já na něm viděla, že s tím sice chtěl něco dělat, ale nevěděl co.
„Chrisi, poslouchej, musíš se mnou mluvit. Miluju tě, pamatuješ? Věříme si. No tak, co mi to děláš?"
Nadechl se k řeci, ale pak přestal. Udělal krok vpřed, na jazyku mu toho vězelo dost, přesto to nedokázal vyslovit.
