Dokonale perfektní

Kapitola devadesátá první | Nordika Rossi num. II ✓

Lonž. Večer jsme s Trezziem museli pracovat znovu. Vždy se opakovala jednoduchá práce ze země, sedlání, uzdění a následně lonžování. Chris musel opět odejít pracovat dřív, než jsme se vůbec stihli vidět. Bylo mi jasné, že na pokoj dorazím pozdě a on už nejspší bude spát. Štvalo mě to – ale hlavně jsem se bála, aby to neštvalo jeho.

Andreas mě naváděl, zatímco Thomas hlídal řeč těla černé perly. Klusala dokola kruhové ohrady, osvícená bílými světly, srst lesklou jako kdysi při závodech. Jak Trezzie elegantně vznášel své mohutné tělo, vypadal, že se závody nikdy neskončil. Tenhle kůň se pro slávu narodil.

Nevadilo mu nic. Ani lonž, ani páka. Připadal mi téměř až podezřele dokonalý. Cítila jsem v rukou sílu, s jakou občas za lonž zabíral. Bylo to velmi silné zvíře v dobré kondici – a my ho museli dostat do co nejlepší. Sledovala jsem ho a náhle si uvědomovala, jak moc by mi mohl ublížit, kdyby se mu zachtělo. Vlající tmavá hříva mu dodávala auru temného přízraku. Možná že to byl ten můj špatný pocit; strach z prvního posazení na jeho osedlaný hřbet. Strach z návratu k drezuře. My dva jsme nesli stejné trauma.

Kůň si odfrkl. Andreas německy zavelel, abych ho zastavila a lonž odepnula. Pro dnešek se končilo. Oba nás pochválil a netrvalo dlouho, než se z výběhu vypařil. Těžko říct, kam tak spěchal. Spolu s ním brzy zmizely i matčiny zaměstnankyně.

„Šlo vám to skvěle, Monn," usmíval se Thomas, „uvidíme zítra."

Pomalu jsem vraníka odsedlávala. Stál klidně. Byl rád, že má klid.

„Jo. Díky."

Ticho. Rančer tam stál dál. Kolem cvrkali cvrčci a já si připadala divně, ale nedala jsem to znát.

„Hele, Monn... ještě pořád se nebavíme mimo trénink?" povzdechl si, zněl nejistě.

Nedokázala jsem se na něj podívat: „Ne, to je v pohodě. Dobrou noc, Thomasi."

Díkybohu, že z toho existovala cesta ven; popadla jsem Trezzieho a společně jsme se vydali do jeho přístřešku, kde čekal věšák na uzdu a taška s čištěním. Ne, nebavíme se, bojím se tě, odpověděla bych mu nejradši. Kontakt s Thomasem Greenem, mým údajným otcem, jsem nezvládala. Vždy se mi rozbušilo srdce a chtělo se mi zvracet. Bylo to jako když naženete koně do rohu a on neví, jak se má bránit dál. Hrozná úzkost z pohledu do jeho očí ve mně bublala a vždy přerostla v rychlý pokus o útěk.

Absolutně jsem netušila, co mu říkat nebo co dělat, jak se chovat, co vůbec dál. Trauma z toho šoku se nedalo tak snadno překonat a on to musel pochopit. Sotva jsem o tom dokázala přemýšlet.

Trezzuro zabořil čumák do sena tak brzo, tak mohl. Chvíli na to čumákem zmáčkl i napáječku a hlasitě vypil všechnu vyteklou vodu. Dala jsem mu pusu do černé srsti a zůstala na něm prostě jenom tak ležet. Byl má spřízněná duše. I když by mě to tehdy nenapadlo, potkali jsme se přesně v ten pravý čas. Pomohli jsme jeden druhému utéct před prokletím našich rodů. Pouze společně jsme mohli projít tou velkou, hrozivou bouří.