Dokonale perfektní

Kapitola šestnáctá | Mezi stromy ✓

Mohutné kožené sedlo zavrzalo téměř při každém pohybu. Strakatá kobylka pode mnou se ladně pohupovala v pomalejším klusu, udržující krok s koňmi vpředu. Prohlížela jsem si černobílé mapky na její srsti, tolik odlišné od koní, na kterých jsme jezdili doma v Anglii. Tahle vyjížďka mi nejdřív nepřipadala jako dobrý nápad –⁠ už jen proto, že nikdo nehlídal Trezzura. Ale jak už to tak bývá, co bych pro Amandu neudělala. Navíc, lákala mě představa strávit nějaký ten čas poblíž Gracia, obklopená novými lidmi a přírodou. Matka by mě na takovou vyjížďku nepustila. Nutně jsem potřebovala na chvíli zkusit utéct z toho stresu a pocitu viny, který mě nenechal spát téměř celou dnešní noc.

Chris s hnědákem putovali kousek od nás. Tiše jsem je sledovala; tu divokost, kterou vyzařovali. Hřebcova dlouhá hříva vlála vzduchem, podobně co rozpuštěné vlasy jeho jezdce. Bez problémů se dostávali přes kořeny stromů, sehraní tak, jako my jsme spolu nebyli nikdy. Hodili se k sobě. Vidět to bolelo víc, než těšilo.

Řídký lesík přerušila cesta. Skupina zastavila. Amanda nás dohnala, její vraník hravě strčil čumákem do mé vypůjčené kobylky. Až v ten moment mi došlo, že to byl ten kůň, na kterém předtím přijel Thomas. Asi si Amanda na ranči mohla brát, co se jí zlíbilo. Trochu to napovídalo domněnce o tom, že mezi ní a tím mužem existovalo cosi víc, než jen přátelský vztah.

„Kudy dál?" zvolal nějaký kluk.

„Na cestu kašlem. Zkratka je lepší. Rovnou přes les," odpovídal další.

Dohadovali se, zatímco já pořád nespouštěla oči z Gracia. Oddálili se od nás, ale nikoho to očividně nezajímalo. Pokračovalo se dál přes les. Všichni pobídli koně kupředu, zatímco Chris s hnědákem zamířili doprava po cestě. Zpozorovala jsem to jako jediná.

„Hej! Máme jet tudy!"

Buď nevnímal nebo neslyšel. Můj pohled nervózně tikal od odjíždějící skupinky jezdců zpět ke Graciově mizejícímu zadku. Hnědák přidal. A potom kamsi zabočil. Zvědavost spolu se strachem vyhráli — ti dva se takhle přeci mohli ztratit. Musela jsem je dohnat.

Kobylka ochotně nacválala v pokusu uprchlíky dohnat. Dusot jejích kroků narušoval další, dost podobný zvuk; museli být blízko. Odvážně jsme se prodraly skrze větve a lesní porost. Hnědá srst se mihla mezi stromy. Pobídky, pokusy koníka pode mnou povzbudit co nejvíc. Nakonec také zpozoroval cíl a sám se rozhodl ho dostihnout.

U řeky nás přivítalo hlasité zurčení vody. Uviděla jsem Gracia, akorát přeběhl na druhý břeh. Přes hluk Chris neslyšel mé volání. Nezbývalo nám nic jiného, než se po jejich vzoru vhrnout přímo do vody. Byl divný pocit muset se držet v tom těžkém sedle, stejně tak mé ruce pořádně neznaly práci s westernovým udidlem. Přesto jsem udělila další pobídky. Nesměly jsme Chrise ztratit. Kobylka bez větších problémů procválala řekou. Voda mi ulpěla až ve vlasech, srdce bijící. Já nic takového nikdy nedělala a ani bych to nezkoušela, kdyby nešlo zrovna o hnědáka.

Následovaly jsme ty dva podle mokrých stop kamsi doleva, po lesní cestě. Za rohem se konečně opět vynořil Graciův zadek. Kobylka naštvaně odfrkla, utahaná.

„Chrisi! Měli jsme jet přes les!" volala jsem udýchaně.

Ani se nehnul. Poklidně zíral kamsi před sebe. O nějakou Monn se nestaral, na což já, zcela upřímně, zvyklá nebyla.

„Chrisi... Měli jsme jet přes les, ne po cestě," opakovala jsem.

Konečně promluvil, asi, aby to zastavil: „A co potřebuješ tady, když jste měli jet přes les?"

„Co? Vždyť jsi patřil k nám! Ztratil ses, nechápeš?"

„Jestli jsem já ztracenej, pak ty taky," zasmál se dotyčný.