!PŘEPISUJE SE - V ČÍSLECH KAPITOL JE BORDEL! NEDOKONČENO, DOPISUJE SE.
Někdy to přijde z minuty na minutu. Vše je v pořádku a pak stačí jediný krok vedle k tomu, abyste pocítili sílu pádu. Dlouhého, nezastavitelného pádu s nejistým koncem. V mém svě...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Nemluv na mě."
Matčin hlas. Musela stát kdesi poblíž. Zmateně jsem se rozhlédla, jestli náhodou nemířila k Trezzurovu výběhu. Vraník, díkybohu, spal zcela nerušen. Na posledním prkně ohrady seděl ptáček, hlasitě prozpěvoval, oslavoval život. Kéž bych taky mohla, napadlo mě hned. Všechno bylo jako v mlze. Já už nic nepředpokládala, neočekávala. Pocity i události přícházeli sami. Nemělo smysl si cokoliv nalhávat nebo chtít ujištění, sliby. Kromě Chrise a dvou hřebců už na ničem nezáleželo. Od nich už bych neodešla ani kdyby matka přitáhla celou armádu.
Opeřenec vzlétl. Zamával křídly a svižně vypálil vysoko do mračen. Přivedl můj zrak na správnou stopu. Vyklonila jsem tělo co nejvíce z okna a zamrkala, oči přišpendlené k bodu pár metrů opodál, dole. Thomas se opíral zády o zeď srubu, odpočíval na malé terase vedoucí z obýváku. Sluneční paprsky dřevo ozařovaly a vytvářely zlatavé odlesky. Matka stála přímo naproti němu. Při pohledu na ni mi klesla brada úlekem.
Prameny jejích velice světlých vlasů, které nikdy a nikde nenosila rozpuštěné, nyní zdobily drobná ramena, oděná do růžovo bílé flanelové košile. Až nepříjemně příliš připomínala Nordiku. Koukala do areálu, odmítala opravdu přiznat rančerovu blízkou přítomnost. Nakonec nespokojeně založila ruce a zamračeně oddechla.
„Musíme mluvit, Bello," pověděl s úšklebkem Thomas.
Zavrtěla hlavou, kupodivu bez protestů vůči tomu oslovení: „Nemyslím."
„Kvůli Monně."
„Kvůli Monně?" probodla ho konečně ledovým pohledem žena, „fajn. Mám co říct, abys věděl! Podívej, co jsi tu s ní provedl! Udělal jsi z mé šampionky vesnickou nahánečku krav!"
„No, Isabello, možná jí byla celou dobu. Zapomněla jsi snad, že je moje dcera?"
„Bohužel, ne. Mlč už. Nedokážu tě poslouchat ani pět minut, proboha. Ještěže existuje Londýn, kde tvoje jméno neznamená vůbec nic."
Ani jsem nevnímala, jestli vůbec dýchám. Rozhovor matky s Thomasem působil jako něco tajného, zakázaného, co nikdo nesměl slyšet. Jakmile zopakoval to o své dceři, má levačka málem pustila parapet a poslala tělo za jistou smrtí nebo vážným úrazem.
„Ano," pokývl rančer a oční kontakt opětoval, takže blondýnka raději zase ucukla, „tam znamenají něco jména lidí jako je tvůj otec. Proto bych v Anglii nedokázal žít."
„Prosímtě!" odsekla, „mého tátu z toho vynech, laskavě. Tohle už je stará věc, Greene. Hodně stará."
„Dvacet let stará, Chambersová," poznamenal s drzým pousmátím.
„Dost na to, abych si uvědomila, co jsi za neuvěřitelného pitomce."
Chvili mlčeli. Thomas přemýšlel. Na rozdíl od matky vypadal, že ho nastalá situace docela bavila. Slunce mezitím vyšlo a zalilo celé údolí do svého třpytivého kabátku. Hříbata začínala pobíhat po loukách, telata také. Příroda se probouzela.
