Dokonale perfektní

Kapitola devátá | Utíkej, cval nestačí ✓

Notebook zářil do noční tmy pokoje. Ale ještě, než jsem stihla cokoliv naťukat do klávesnice, na obrazovce vyskočil příchozí hovor. Proběhlo mnou značné překvapení. Panebože. Podle fotky to musela být ona. Amanda. Ta bývalá nejlepší kamarádka, která před lety bez rozloučení zmizela.

„Amando?!" vypadlo ze mě okamžitě, když se na obrazovce monitoru opravdu objevil její pohledný obličej s velkýma, zelenýma očima, „kristepane, Amando! Amando, ty žiješ!"

Impulzivní nadšení opětovala úsměvem: „Ano! Ahoj."

„Kde jsi? Amando –⁠ "

„Promiň, že volám tak pozdě a bez ohlášení, prostě náhodou," přerušila mé pištění, „dřív to nešlo a zítra už to zase nestihnu. Já... koukala jsem, že se vám poslední dobou daří."

Slušnost člověk musel opětovat další slušností –⁠ ona Adelinde i drezuru nesnášela, ale nedávala to znát –⁠ jako kdybych snad nechápala: „Ano, daří! Díky. Proč voláš? Co vůbec děláš? Vypadáš pořád stejně, Amando!"

„Nejde si nevšimnout. Všude o vás mluví," pokrčila rameny, přecházejíc poznámku o vzhledu, „však už tyhle řeči znáš, ty mladá olympijská naděje. Víš, chci tě pozvat k nám na ranč."

„Am, co? Ranč? Moc ráda bych tě po letech viděla, ale tohle nepůjde. Máme teď intenzivní přípravu na mezinárodní drezurní klání, znáš to. Kdy bys chtěla, abych přijela?"

Povzdechla si: „Za dva týdny."

„Ne, to," zamrkala jsem zmateně z celé té situace, „chci tě vidět, vážně, ale promiň, prostě ne, nestíhám."

„Musíš!" zvážněla zničehonic zrzka.

„Moment, co? Vždyť, Am, můžu tě vidět i jindy, ne?"

„Jednoduše musíš," zopakovala, „konečně mám čas tě vidět. Musíš přijet, Monn. Majitelům ranče by to nevadilo, dobře je znám, jsme přátelé."

„O jaký ranč jde, Am?"

„Ranč Greenových, tady v Německu. Jsi blízko. Proto musíš přijet. Co když je to poslední šance?"

„Moment," zamyslela jsem se, ve tváři lehce zamračený, soustředěný výraz, „těch Greenových? Jako Thomas Green, ten rančer? O nich něco málo vím. Jsou dost známí. Jsi u nich na dovolené nebo co?"

„Tak trochu. Chápej, Monn, jsme tak blízko. Musíš přijet. Vážně hrozně ráda bych tě viděla. Víš co? Pošlu ti na tvůj veřejný mail moje číslo. Ozvi se. Přeju krásný večer," pokývla zrzka nesmlouvavě.

Ještě, než jsem stačila cokoliv udělat, ukončila hovor. A další už nepřijala. Klasická Amanda, schválně si se mnou hrála, aby si získala pozornost. Z toho všeho nadšení jsem ucítila krev nalitou ve tvářích. Bývalá nejlepší kamarádka mě tam zanechala opařenou šokem. Pohled zamlžený, ztracený kdesi v neznámu, přes obličej klasicky přecházelo pár proužků světla, pronikajícího skrze žaluzie. Ano, tohle bylo rozhodně šílené. A ano, přijela bych za ní. Kdybych mohla, tak určitě. Už jen proto, abych mohla zjistit, proč se před lety přestala ozývat a prostě zmizela.

Dokonce ani při ranním tréninku se má maličkost nedokázala pořádně soustředit. Adelinde při takové nekázni šílela vzteky. Navíc si celou dobu stěžovala na vraníkovu neposlušnost, na to, jak nerozuměla jeho chování. I přes všechny možné metody nám připadal stále stejně neovladatelný. Nikdo ho nechápal. Přesto jsme však celé dva týdny všichni strávily poctivým tréninkem a pokusy o práci na lonži. Sestava šla s každým jiným hřebcem bez problému, ale jen s Trezzurem měla tolik potřebnou šťávu. Ten však byl ochotný spolupracovat pouze po použití všemožných, ne zrovna hezkých, donucovacích metod. S tím jsme na obdélník rozhodně nemohli. Nikdo netušil, jak vraníkovi domluvit. Adelinde byla každým dnem vystresovanější, nadávala na všechny a všechno.

„Dnes ho nekrm," štěkla po mně jednoho večera.

„Moment, cože? I tak toho sežere málo. Vždyť je ve vysoké zátěži, potřebuje žrát."

„Zeslábne a podvolí se. Odzkoušeno. Nikomu to neříkej."

Odpověděla jsem tiše, opatrně: „Vy víte, že udělám, co nakážete. Ale tentokrát odmítám. Nechci Trezzura týrat."

„Už i ty?!" vyprskla zamračeně, „koukej poslouchat!"

Její ledové oči snad jako kdyby dokázaly ochladit okolní vzduch, když nimi někoho probodla.

„Ale takhle může mít zdravotní problémy."

„Vodu má, to stačí. Je v tom víc než tenhle kůň, holčičko. To snad víš, ne?"

Udělala pár kroků směrem ke mně, ostatní hřebci a kobyly ve stájích se začali strachy stahovat do tmavých rohů. Stín bohyně drezury se táhl po šedém koberci stájí jako děsivý démon.

„Nejsem zrůda, týrané koně jezdit nechci!"

Slzy vyhrkly na krajíčky. Nikde nikdo, já tušila, kterou z nás čekala výhra. Navíc, v hloubi duše každému docházelo, že týrané koně tu lidé, pod vedením opěvované Adelinde Sommer, jezdili dávno; Monna Chambers nebyla vyjímkou.

,,Tak nechceš! Ty nechceš! Poslouchej, zlatíčko. Až poznáš vítězné příčky skutečného vrcholového sportu, uděláš všechno pro to, aby ses tam udržela! Pokud klání vyhraješ, už ti nikdo tu výhru nevezme, budeš mladá zářící hvězdička, konečně doceněná! Legenda na vrcholu spolu s legendárním hřebcem!"

Nemluvila, spíš vrčela tvou svojí němčinou, rozezlená neposlušností. Připadalo mi, že jejím výrazem na moment proběhl zábleskl čistého bezcitu, bažícího jen po úspěchu za každou cenu. Intenzivní agresí mi zabraňovala střízlivě přemýšlet. Nakročila vpřed, společně s tím svižně popadla jeden z bičíků, opřených u boxu něčího hřebce. Oči přimhouřené, maličké vrásky vyrýsované okolo koutků.

Bez ptaní popadla moji ruku. Tep oběti raketově zrychlil. Vzduch švihnutím bičíku zasvištěl a křeč bleskově ochromila celou jednu moji ruku. S výkřikem jsem od ní odskočila.

„A teď mu dej vyvazovací otěže. Začínáme v šest ráno."

Nato s povýšeným pohledem zmizela ze stáje. Zděšení vzalo za své. Jako malé dítě jsem se rozeběhla do svého pokoje. Neschopná se pořádně podívat na onu tmavou, krvácející ošklivost na hřbetu dlaně, od níž pulzovala ostrá bolest. Ty modré oči. Bez citu. Dech stále zrychloval. Ublížila mi. Sama německá bohyně drezury.

Překročila určitou mezi, za kterou matka nikdy, nikdy nezašla. Má duše se topila v úzkosti. A tělo též. Instinkt, ten tichý hlásek ve mně, velel jasně. A já se ho poprvé v životě rozhodla poslechnout a následovat ho do neznáma. Zachránit samu sebe, poprvé neupřednostnit ostatní. Utéct. Přede všemi a vším; hlavně před Adelinde a další bolestí. Těm věcem, kterým jsem se toužila bránit už takovou dobu. Celé roky uvnitř mého nitra plápolal věčně hašený plamen vzpoury, nakonec téměř vyhaslý. Tato zlá blondýna ho znovu zažehla a nyní hořel v plné síle.

Bylo to impulzivní. Touha odjet do bezpečí mě pohltila. A jedno z našich aut stálo venku. Řidičák byl v tu chvíli poslední, co by mě zajímalo. Matka mě dřív nechávala jezdit s přepravníkem po areálu, to muselo stačit.

Ve stájích stále svítila světla. Trezzuro. Já ani nemusela dál přemýšlet, což adrenalin stejně nedovoloval. Vraník zkoumavě koukal všude kolem. Kupodivu zůstal klidný, jako kdyby tušil. Bez protestů nastoupil do přívěsu. Ruce se mi třásly, sotva jsem ho dokázala zavřít. Zahlédli to nějací zaměstnanci. Museli jsme si pospíšit. Pneumatiky zahrabaly ve štěrku a následně vypálily takovou rychlostí, div auto neskončilo mimo cestu.