Dokonale perfektní

Kapitola osmdesátá čtvrtá | Prší, něco si přej ✓

Pršelo. Seděla jsem na posteli a sledovala velké kapky, jak dopadají na sklo. O chvilku později můj pohled padl zpět na spícího Chrise. Monna Chambers, drezurní antitalent. Náhle jsem se tomu musela zasmát. Náhle, při pohledu na něj a vzpomínce na Gracia a vraníka, mi to připadalo tak moc k smíchu. Monna Chambers, drezurní antitalent! Smála jsem se.

Došlo mi totiž, jak moc jsem zbohatla od doby, co se mi podařilo utéct před prokletím vlastního příjmení. Stačil jediný pohled na Chrise a bylo to jasné; mohla bych žít kompletně bez peněz a slávy a byla bych navždy bohatší, než kdy všichni Chambersovi dohromady.

„Monna Chambers, drezurní antitalent!" vyslovila jsem s radostní nahlas a zase se rozesmála.

Úzkost se změnila v nadšení. Vykouzlilo mi to upřímný úsměv na rtech – vždyť já žila přesně tak, jak jsem si vždycky přála! Nezajímal mě déšť. Tedy, vlastně zajímal; voda studila na kůži a stékala do rozpuštěných vlasů. Připomínala, že žiju.

Stoupla jsem si doprostřed malého balkonu a vystavila tvář šedému nebi. Kapky padaly dál. Natáhla jsem nahoru i ruce.

„Monna Green, drezurní antitalent!"

Můj hlas se nesl po okolí až kamsi daleko.

„Monna Green!" smála jsem se dál, „Monna Green, sakra!"

Dílky skládanky tak dokonale zapadaly a já to chápala. Byla jsem svobodná a bohatá. Šťastná. Nechala jsem se pohltit momentem a bylo to tak skvělé. Déšť mi smáčel vlasy, mé ruce je pročísly. Otočila jsem se dokola, s rukama stáhle nataženýma nahoru.

„Děkuju!" zněl poslední výkřik směrem k temným mračnům.

Lehla jsem si na dřevěnou zem. Cítila to mokro, ledovo, vodu, stékající po oblečení. Život. S Trezziem jsme žili tak jako nikdy. Nikdo už mi nám nemohl sebrat to, co jsme si vybudovali. Nikdo už nemohl sebrat mně mou identitu. Přijala jsem si. A milovala ji. Přišlo to jako bouře, která nezanechala kámen na kameni – a já jí za to byla vděčná.

Pršelo. Bouřilo. Vraník pobíhal po ohradě a já s úsměvem sledovala nebe.

S Chrisem jsme se brzy vydali na vyjížďku. Říkal, že vypadám jinak. Měl pravdu. Zatím jsem s ním o více věcech nemluvila. Musel nastat ten správný čas. Stejně tak jsem si neuměla představit podívat se znovu do očí Thomasovi – na to také musela nastat správná chvíle. O něm jsem raději nepřemýšlela vůbec, zato o matce rozhodně.

Něco se ve mně zlomilo. Už mě nezajímala drezura a ani dědův názor na mé jezdecké umění. Pro drezuru se já totiž nenarodila a pro Jamese Chamberse už vůbec ne. Ač někde hluboko uvnitř bublal vztek, chuť na něj pořádně zakřičet. Zničil mámě život a mnoho let úspěšně kazil i ten můj. A já nehodlala tomu nemocnému člověku dovolit v něčem takovém pokračovat. Po dnešku jsem viděla Chambersovi jinak.

Každý by čekal, že mě tohle zničí, ale ne. Zničehonic jsem se cítila o tolik silnější a svobodnější. Jako že nás s vraníkem už nemohlo nic a nikdo porazit.

Putovali jsme po dlouhých loukách, nacházejících se kus rančem. Koně klusali po hřebenu jedné z nich. Naskýtal se odtamtud krásný výhled na protější stráně a údolí pod nimi.

„Jak to Trezzurovi jde?" ptal se Chris.

„Ujde to. Thomas neví, že jezdíme do přírody... nemusí to vědět."

Chris se mnou nemluvil o drezuře a já mu za to byla vděčná. Užívali jsme si momentů volna. Gracio nás dohnal a já v očích toho černovlasého drzounka zahlédla jiskřičky čehosi intenzivního, ale nečitelného.

„Co?" koutky mi samy cukly vzhůru.

„Nic," pousmál se i on a to cosi v něm zesílilo, „jsi nádherná. I po tom všem. Jsi prostě v pořádku a... nádherná. Jsi silnější, než bych myslel."

Natáhla jsem se pro jeho ruku a on mi to oplatil, nechal se chytit.

„Jsme všichni silní protože máme jeden druhého," pověděla jsem polohlasně, neb mé srdce začalo tlouct rychleji a hlas se mi vytrácel.

Chvíli jsme na sebe s Chrisem hleděli. Slov netřeba. Hezkou chvilku však vyrušilo cosi na protějším kopci – dvě siluety koní.

Matka a Thomas. Oriona bych poznala všude a matčinu siluetu též. Ona se vydala na vyjížďku s Thomasem? Ona? Tomu se špatně věřilo. Jejich koně klusali podobným tempem a podobně blízko, jako ti naši, až dokud nezmizeli v lese. Divný.

Rančer v přírodě trávil den – na ranč se už nevrátil, alespoň to tedy říkal Chris. Koneckonců, ani já nedokázala zůstat zrovna tam. Šla mi ze všeho hlava kolem. Sotva jsme se vrátili z vyjížďky s Chrisem, už jsem s vraníkem razili na další. Potřebovala jsem být sama. Nejlepší příležitost k tomu nabízelo tajné místo, které mi před nějakou tou dobou ukázal právě Chris.

Hřebeček s klapotem podkov o skálu ulehl na zem. Objala jsem ho a vydechla do teplé srsti. Má dlaň ho poté pohladila po celé délce čela. Nedokázala jsem se mu podívat očí; bez drezury nemohl zůstat můj a to mě děsilo ze všeho nejvíc. To představovalo ten největší problém ze všech.

Drezura byl opravdu poslední věc, kterou já chtěla. Měli jsme s hřebcem žít poklidným životem, navždy tady v Německu. Nejspíš šlo o naivní představu. Nejspíš by ani sebevětší odhodlání nedokázalo ubránit vraníka před jeho osudem. Při tom pomyšlení jsem zavrtěla hlavou, abych takové myšlenky odehnala.

„Ochráním tě, ať už přijde cokoliv nebo kdokoliv, kamaráde."

Usínal. Tak poklidně. Nevadilo mi, že se někdy choval nesmyslně. Když člověk poznal duši tohohle úžasného zvířete, zjistil, že byl jako hříbě. Chtěl jenom radost a pozornost. Pocity vyjadřoval po svém a právě to dělalo Trezzura Trezzurem. Společně jsme odpočívali na konci lesa dobrou hodinu. Zatímco koník skutečně odpočíval, já si před očima promítala všechny možné i nemožné scénáře o budoucnosti a vzpomínky. To, s jakou dokonalostí tenhle hřebec předvedl sestavu.

Nebyl tím, za koho ho roky vydávali, ale na obdélník patřil. Neznamenal něco jenom pro svou majitelku, ale i pro veřejnost. Dávno z něj udělali stejný symbol falešné dokonalosti jako ze mě. Asi jsme museli naše role dohrát do konce. Deprese z beznaděje znovu přicházela. Stejná jako kdysi.

Šišky zakřupaly. Něčí kůň dýchal vůní borovic proslazených vzduch velice blízko. Ale nás to nezajímalo. V přírodě nám nikdo ublížit nemohl, matka ani Andreas. Trezzuro se uměl velice dobře bránit, pokud musel.

„Monn," povzdechl si Thomas, „musíme mluvit."