Dokonale perfektní

Kapitola dvacátá první | Sama ✓

Seděla jsem na velké parapetu okna svého pokoje a bezcílně zírala kamsi do dalekých strání a lesů, ztracená v myšlenkách. Opodál jasně zněl Amandin hlas. Poflakovala se po ranči s partičkou kamarádů. Ano, sice se ke mně stále chovala přátelsky a já za to byla ráda, ale jinak nějakou Monn dávno nepotřebovala. Žila si svůj vlastní život.

Mé srdce pohltila bolest. Zatraceně moc silná bolesti. Dolehla teprve nyní. Pohltila celé mé tělo a nedovolila dělat víc, než ono přihlouplé zírání do prázdna. Nutila mě přehodnocovat naprosto vše. Co by se stalo, kdybych neutekla od Adelinde? Co kdyby se tehdy Trezzuro na závodech nesplašil? A proč se vlastně splašil? Měl náš život vůbec nějakou budoucnost? Co když nás matka najde? Myšlenek bylo tolik. A stále mě nejvíc bolel fakt, že jsme si s vraníkem zbyli. Nebýt jeho, nikdo na tomhle zatraceném světě už by Monnu Chambers nepotřeboval.

Po mých tvářích přeběhlo pár slz. Neměla jsem sílu na to je zastavit. Ano, mladá olympijská naděje se cítila na dně. Selhala jsi naprosto ve všem, v čem jsi mohla. Zničila jsi všechno, o co jste s matkou usilovaly, vyčítalo stále dokola a dokola svědomí. Jsi hloupá, opakovalo, a nebýt Amandy, nemáš kde bydlet.

Uběhla asi hodina, než mi došlo, že se vážně musím zvednou a z toho pokoje jednoduše vypadnout. I kdybych se měla jít projít po nějaké z těch venkovských cest, vedoucích kamsi do neznáma, dávalo by to větší smysl než tady sedět a litovat se. Něco takového nepomáhalo nikomu. Tohle celé já přeci podstupovala kvůli Trezzurovi, to jsem si musela pamatovat. To kvůli jeho bezpečí. Na nikomu jiném než na něm už nezáleželo.

Lidé kolem vypadali tak šťastní, zatímco já viděla svět skrze šedé brýle vlastního smutku. Má maličkost se raději vytratila někam, kde skoro nikdo nebyl - kamsi za jedny ze stájí pro koně, kde parkovalo v otevřených garážích pár aut. Šlo projít skrz, přímo do přírody.

Odkudsi vycházel rychlý zvuk kytary. Ať už na ni hrál kdokoliv, hrál dost agresivně. Zabíral za struny až chvílemi skřípaly. Neustále se to přibližovalo. Přidal se i zpěv - hlas nelhal. Dotyčný zpíval vážně poněkud naštvaně, ač pěkně. Písnička se neustála zrychlovala, nabírala nižších, nepříliš veselých tónů. Přitahovala mě. Tak zničehonic. Dobře vystihovala vnitřní rozpolcenost, kterou já cítila. Tu bolest a nespokojenost se životem.

Mé kroky směřovaly přímo za zvukem; po chodníku, kamsi mezi další a další garáže. Neříkej, že je ti fajn, když ti vidím na očích, že to tak není. Tahle věta mi zůstala v hlavě. Ať už si ten člověk hrál jenom tak nebo se s něký pohádal a teď si vybíjel zlost, ani netušil, jakou mi tím dělal radost. Popravdě, vydržela bych ho poslouchat i několikrát za sebou.

Na kapotě auta v předposlední garáži vážně někdo seděl. Zrychlila jsem. A následně zůstala stát na místě jako přimražená, zírající do černé kytary, po jejíž strunách velice šikovně přejížděly dlouhé prsty toho černovlasého drzounka. Toho, který mi právem ukradl Gracia. Nevěděl o mně. Vlasy svázané tmavým šátkem, oči zavřené. Naprosto zabraný do hudby nevnímal okolí.

Neříkej, že je ti fajn, když ti vidím na očích, že to tak není. Nelži sama sobě, to je nejhorší. Proběhl mnou zvláštní pocit. Krátký a nečekaný. Neznala jsem ho, ale musela jsem se celá oklepat. Běžně se mého nitra nikdo slovy nedotýkal. V jeho hlase byla patrná určitá hrubost - přísahala bych, že se za tím skrývala bolest. V tu chvilku rozhodně.

Jak se tóny postupně střídaly v pomalejším rytmu, přestával zpívat. Ještě párkrát přidal dva akordy navíc, pak toho nechal zcela. Pravačkou struny pohladil jako nějakého mazlíka a zhluboka si oddechl. Jak hudba přestala, uvědomila jsem si, kam jsem se to já husa až dostala. Pozdě. Všiml si.

Chris pohotově seskočil z kapoty a kytaru opřel o auto, bílý Jeep: „Co ty tady?"

„Sakra."

„Cože?" pousmál se.

„Co? Nic," zavrtěla jsem hlavou, najednou zmatená a uvědomující si, že jsem to vážně řekla nahlas, „chci říct, že jen jdu kolem."

„Aha. Já měl dojem, že jsi stála."

Donutil mě obrátit oči v sloup: „Připadá ti snad normální tady sedět a hrát na kytaru?"

„Naprosto," pokrčil nevinně rameny.

Chodník brzy končil a pokračoval přírodní cestou. Já už se ztrapnila dost - stačilo utéct. Raději jsem vrazila pohled do betonu a vydala se vpřed. Nebylo dvakrát nejpříjemnější, když mě při cestě přes nos šmrncul temný parfém, který zcela jistě patřil právě Chrisovi. Připomínal, jak blízko stál. Znervózňovalo mě to. Nemohla jsem přijít na důvod, proč já sem vůbec kdy lezla. Takhle se ztrapnit.

„Ale já fanoušky rád."

Zadrhla jsem na místě tak náhle, až skoro zaskučely podrážky vypůjčených tenisek: „Fanoušky?"

Vyzývavě povytáhl obočím vzhůru, nadšený tím, že někoho vyprovokoval: „A ne snad?"

„Šla jsem kolem."

Jedna z garáží naproti té, kde stál Chris, se začala otevírat. Když se zpoza rohu vynořil už dobře známý hnědovlasý kluk, ten, který mě otravoval druhý den a kterého potom pořádně - zaslouženě - zestříkalo bahno od rančerova pick-upu, měla jsem dost. Já fakt potřebovala zmizet. On mi to ale bohužel nehodlal dovolit; poupravil si na sobě bílé tričko a podíval se takovým způsobem, že bylo jasné, že celý náš krátký rozhovor s Chrisem poslouchal. A co víc, pobavil ho.

„Slyšíš, Chrisi? Šla kolem," hodil po něm pohledem.

Já netušila, na koho se nechápavě mračit dřív: „Panebože. Nepotřebuji řešit žádného z vás."

„Doprovod bys nechtěla, kotě?" volal za mnou ještě brunet.

Skoro bych se znechuceně otřásla, když mi řekl tím výrazem. Kotě. Proboha. Už zase jsem byla na odchodu - kdyby mě tentokrát nezastavilo něco dalšího.

„Nechtěla."

Hluboký hlas a vážnost, se kterou to Chris vyslovil, by asi zarazila každého. Chtě nechtě jsem se potřetí ohlédla. Ti dva na sebe docela ošklivě koukali. Hnědovlasý drzounek zvedl ruce do vzduchu, když si všiml nevraživého pohledu černovlasého drzounka. S pohrdavým smíchem zacouval.

„Dobře, jasně, pane drsňáku."

Nepřestával ho propalovat tmavýma očima, dokud nezmizel v garáži a definitivně to nevzdal. Proč by pro mě tohle dělal? Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nevykolejilo. I Chris hned nato couvnul. Strhnul si z hlavy šátek a odhodil ho ke kytaře, pak cukl zrakem mým směrem. Zachránil tě, docházelo mi. Proč?

Zírali jsme na sebe pouhých pár sekund, přesto to působilo jak několik minut. Jeho pohled byl nicneříkající, poněkud tvrdý a neproniknutelný. Beze slova se otočil a zmizel v garáži také. Já tam stála jak opařená, ještě víc zmatená než předtím. Nakonec nezbývalo, než utéct. Tentokrát už definitivně.