Dokonale perfektní

Kapitola stá dvacátá | Pachuť včerejška ✓

„Panebože," zaslechla jsem matčino zašeptání.

Tělo se mi třáslo, částečně šokem a částečně vyčerpáním. Už ani nešlo dál plakat. Já tam prostě ležela, naprosto neochotná pustit tmavé prameny vraníkovi hřívy.

„Monn, jste třetí," pohladila něžně mé rameno zbledlá Vella Austin, klečící v podestýlce kousek od hřebcova těla, „nevím, co říct. S Graciem jste dojeli třetí kolo jako druzí. Akorát zveřejnili výsledky."

„Tohle znamená, že," vydýchla matka nevěřícně, „že asi vyhrajete."

Andreas si ji tiskl k sobě podobně, jako to dřív dělával Chris se mnou – poskytoval jí pevný bod. Před pár minutami ještě plakala. Já jí nic nevěřila. Předstírala, že snad k Trezzurovi chovala nějaké city. Určitě to předstírala jenom, aby si udržela domnělý status skvělého rodiče. Nezajímali mě – popravdě, nikdo mě nezajímal. Když Vella skromně odešla z boxu, můj obličej zase zmizel do uhlové hřívy. Ležela bych tam s ním navždy; obzvlášť po tom, co ochranka rozehnala dav, který se vytvořil u jeho boxu. Všichni o něm mluvili, každý toužil po rozhovoru s Chambersovými. Chtěli sprostě parazitovat na našem neštěstí.

Má ruka ho hladila po tom vychladlém krku, myslíc, že ožije. Že položí teplý čumák k dlani a štípne do lýtka, aby si vyžádal pozornost a potvrdil, že tohle byla jenom hloupá sranda, že se prostě unavil a chvíli spal. Že zamrká velkýma tmavýma očima stejně jako toho večera v jízdárně, poví, že je v pořádku. Protože on by pro svého člověka udělal cokoliv na světě.

„Chlapče, tak vstávej, prosím," šeptala jsem nepřítomně, „máme jet domů."

„Stačí. To už jí opravdu stačí," brouknul Andreas k ostatním dost nespokojeným, hlubším tónem než obvykle.

Stačí? Někdo mě chytil za ramena, ignorujíce mé odmítání a ucukávání jinam. Násilím mé tělo zvedl z podestýlky. Dlaně odmítaly pustit hřívu.

„Monn, musíš ho pustit," opakoval, „musíš ho pustit, prosím."

Andreas mě odtáhl od vraníka. Zabral skoro vší silou, aby s drobnou dívkou pohnul. Kopala, brečela; zavřel oči, aby vůbec byl schopný pokračovat. Sám nedokázal na koně ani pohlédnout. Zamrkala jsem, abych odehnala další slzy a mezi neustálými pokusy o vyprostění z mužova pevného sevření naposledy vyhledala Trezzurovy oči. Dlouhé řasy je částečně zakrývaly. Ty nádherné, husté řasy.

„Pusť!" zaječela jsem na něj a zkusila víc vzdorovat, což nepomáhalo.

„Ne, stačilo, vždyť zešílíš," zašeptal po chlapsku, hlas zastřený.

„Pusť mě. Pusť."

Při prvním navázání očního kontaktu kupodivu pochopil. Pomalu položil mé tělo zpět na zem. Já co nejrychleji padla zpět do podestýlky, přilezla blíž a třesoucí se pravačkou přejela po onom oku, ve které jsem předtím hledala život. Zavřelo se. Trezzuro Fabiano mont Granto, černá perla fríských koní, kůň dvou tváří. Navždy spící, navždy legendární.