Dokonale perfektní

Kapitola stá šestá | Ranní latté ✓

„Netuším, kde jsi přišla k té jizvě na tváři a nehodlám se ptát, nechci to totiž vědět. Co mě zajímá zatraceně o moc víc je, proč má Trezzuro ty škrábance na zadních! Jak tohle vysvětlíme opravdu netuším! Cos s ním dělala?" zamračila se, „nabízela ho jako krmení šelmám?"

Matka stála uprostřed jízdárny, kritickým pohledem sledovala Trezzieho pohyby už dobrou půl hodinu, popíjejíc ono latté. Byla spokojená – což by nepřiznala – nic moc nenamítala, až teď.

Soucitně jsem pohladila černou perlu po krku a soustředěně zapřemýšlela nad tím, co říct: „Do klání to bude mít určitě skoro zhojené, dáme mu něco na podporu regenerace nebo tak, co? Nebo to zamaskujem."

Ne, já opravdu nemusela vysvětlovat, jak k tomu přišel. Isabella si, bohužel pro ni, dávno všimla mého nově nabytého sebevědomí, nejspíš od momentu, kdy ji Trezzuro strčil přímo do hnoje. Pomalu začínala respektovat určité hranice.

„Jistě," prohodila nesouhlasným tónem, „ty i tvůj otec, oba jste stejně nezodpovědní. Klidně necháte šampiona, který mimochodem stál celé jmění, takhle ošklivě zranit."

Málem bych tomu nevěřila, ale vraník zvládnul úspěšně obstát v prvním tréninku. A ve všech ostatních taky. Kdo obstával hůř byla jezdkyně, podle matky věčně neschopná. Nikdo však neříkal nahlas, že o Monnu tady zrovna moc nešlo – to ten svalnatý hřebec rodu mont Granto musel přicválat na klání a vyrazit dech, všechny ohromit magickou schopností předvést Adelindinu sestavu pouze s nákrčníkem. Všechny zajímala především černá perla, jednalo se o marketing, skutečná drezura ustoupila do pozadí.

Ano, připadalo mi to smutné, že už jsme zase nebyli víc než pouhý cirkus a že po mně vlastně chtěli, abych šla ve stopách Adelinde; jednoduše podváděla. Na druhou stranu bych podstoupila cokoliv pro hřebcovu záchranu a jeho schopnost zvládnout i nejtěžší drezurní cviky bez páky stejně kvalitně, ne-li kvalitněji, než s pákou, jednoho ohromovala. Zastiňoval mě od začátku a asi přišel čas být jednoduše vděčná, že zrovna tahle legenda se stala odrazem mé duše. Koneckonců, komu by tohle nelichotilo – sám světoznámý Trezzuro Fabiano předváděl dokonalé sestavy z paměti pouze díky tomu, že jsem mu zrovna já seděla na hřbetě. Sdíleli jsme společné tajemství; stačilo ho uchovat, projít posledním ohněm a pak pocítit vytouženou, věčnou svobodu.

Andreas s Thomasem každé ráno, po tréninku, s vraníkem pracovali. Snažili se upevnit naše pouto, prý, aby vydrželo co nejdéle a Trezzuro nezapomínal. Vždy existovalo riziko, že jednoduše přestane fungovat, zničehonic. Děsilo mě to v nočních můrách, ta představa, že by prostě propadl věčnému zapomnění, nenapravitelnému zdivočení. Andreas tvrdil, že časem zapomenout musel. Zatím ale k ničemu takovému nedocházelo. V koutku duše jsem doufala, že třeba nemuselo, že si svého člověka natolik oblíbil, až mu zůstal v paměti navždy. Pořád otravně štípal do lýtek a dál přikládal teplý čumák ke krku. Zděšeně utíkal před míčem, nový den vítal hlasitým odfrkáváním. A já ho tak milovala. I kdyby časem zapomněl, milovala bych ho dál. Žil a cítil. Jako teď Monna Green. Nikdo neměl právo mu něco takového odpírat.

Jednoho krásného podvečera jsme se s Chrisem procházeli po areálu. Trochu se ochladilo a já si vzala na sebe jeho černou bundu. Nepřiznal by to, ale připadal mi hrdý. Když jsme procházeli kolem partičky pár holek, které ho očividně znaly, dokonce mě vzal kolem boků. Lhala bych, kdybych řekla, že mi v tu chvilku srdce neposkočilo štěstím. Chris moc dobře věděl, že se o tom bude mluvit. Chtěl dát všem najevo, že spolu máme. Byl hrdý. Popadla jsem ho za ruku a usmála se, snad ještě hrdější.

Do noci zbývalo pár hodin a já věděla, že jsem si potřebovala promluvit s tátou. Totiž – nebylo mi pořád jasné, jak předtím věděl o mých jizvách. Mohla mu to snad už dřív říct matka? Co když spolu navázali nějaký kontakt po mém narození a neřekli mi o tom? Každopádně, teď se mi o tom nechtělo přemýšlet. Čekala mě poklidná procházka s Chrisem a Graciem. Hnědáček už nás vyhlížel, věděl, ve kterou hodinu přijdeme. Jakmie jsem mohla, pořádně jsem ho podrbala na čele. Okamžitě vesele pohodil hlavou. Tohle miloval.

Sluníčko zapadalo. Vracela jsem se sama, Chris ještě něco zařizoval u Gracia ve výběhu. Když jsem procházela zahradou kolem altánu, trochu mě překvapil Thomasův hlas, který odtamtud vycházel.

„Nezabíjej mě tím pohledem. Dvacet let jak hodina, Isabello."

Dvacet let jak hodina? Zvědavost ve mně klasicky převládla, zrak zapátral okolím. Aha! Matka seděla poblíž konce stolu uprostřed onoho přístřešku, v pravé ruce elegantně držela skleničku plnou bílého vína. Nevěděli, že je někdo sledoval, svou dceru neviděla. Vlastně, nejspíš neviděla vůbec nic kolem. Ledově modré duhovky nechávala na muži ani ne metr daleko. Za dobu, co jsem tuhle osobu znala, v její tváři snad poprvé jiskřilo očividné štěstí a upřímný zájem. Žádné falešné nadšení ani hraná slušnost. Tohle nebyla Isabella Chambersová, ale Bella. Neuměla v sobě tu dívku potlačit. Nejspíš proto chtěla předtím z ranče co nejdřív utéct. Dobře věděla o svojí Achillově patě.

Táta odpověděl se slyšitelým úsměvem: „Přesně."

„Máme několik posledních hodin," zamrkala skoro až dojatě blondýnka, „a tohle jsou poslední sluneční paprsky."

Ten úsměv, který mu opětovala. Panebože. Milý, neodmítavý úsměv. Zůstal mi před očima. Působili oba tak šťastně. V tyhle chvíle dýchali jenom jeden pro druhého. A slušelo jim to. Zmizela z nich veškerá únava i frustrace, vztek. Jen díky tomu, že prostě byli spolu. Tak jako se to dělo nám s Chrisem. Seděli tam, popíjeli víno a užívali si podvečerního sluníčka. Moji rodiče. Patřili k sobě, ale osud jim bohužel rozdal špatné karty.

Ještě nedávno bych je určitě vyrušila a urychleně oddělila, tiše vyčítajíc Thomasovi snubní prstýnek a jí zase neschopnost potlačit staré city. Ale něco mi došlo; těch posledních pár hodin, ty poslední sluneční paprsky, zasloužili prožít nerušení, ať už jich hodlali využít jakkoliv. To oni řídili jejich životy. Mohlo mi být jedno, pro jaké pokračování svého příběhu se chtěli rozhodnout. Matka ustoupila a nechala nás s Trezziem na pokoji. Oni ode mě zasloužili to samé, stejný druh respektu. Tyhle dvě spřízněné duše dostaly velký dar v podobě opětovného setkání. Nikomu nepatřilo právo jim ho brát. I já se musela usmát. Pohled na ně přivodil dobrou náladu; ta vzácná, až téměř posvátná možnost zahlédnout, jak by vypadal náš život, kdyby ho James Chambers sprostě nezničil.

Ano, zbývaly poslední sluneční paprsky. Přála jsem si, aby ohlašovaly začátek něčeho úžasného a nikoliv konec. Aby následující ráno přineslo počátek Monny Green, která dokázala navždy umlčet nejstaršího z Chambersů. O dalším pokračování našeho příběhu jsme mohli rozhodnout pouze my s Trezzurem. Dvě duše, připravené bojovat do posledního dechu.