Dokonale perfektní

Kapitola čtrnáctá | Snový ✓

Slunce dnes vytrvale svítilo. Připomínalo, že nastávalo léto. Trezzurovo naštvané podupávání rezonovalo teplým vzduchem, jak rozezleně rozkopával písek ve výběhu. Od rána na tom byl špatně, odmítal spolupracovat a téměř nikoho k sobě nepustil. Jeho problémy se zhoršovaly. Prý za to nejspíš mohla i náhlá změna prostředí. Muset ho pozorovat bolelo a nemoct ani pohladit ten sametový čumák bolelo ještě víc. Bezmocně jsem opřela lokty o ohradu podobně, jako předchozí večer u ohrady, kde spal Gracio, a otupěle, poněkud zklamaně zírala do prázdna. Naše situace už neměla šanci na dobrý konec.

Po protějším svahu uhánělo stádo velkých, černých krav. Bučely až k nám. Čtyři jezdci kontrolovali směr, kterým se ubíraly. Jejich koně hbitě zabraňovali potencionálním uprchlíkům v naplnění jejich plánu, reagovali pohotově, rozhodně hbitěji, než bych čekala. Já myslela, že na rančích se moc nepracovalo; že všichni smrděli hnojem a polehávali kolem, takoví vesničtí balíci, jako o nich mluvila matka. Tohle se jejím tvrzením zrovna moc nepodobalo.

Jezdci hnali krávy do malého údolí mezi svahem a rančem, do výběhu k řece. Přistihla jsem se, jak ono dění docela zaujatě sleduju. Na malý moment to odvedlo moji pozornost od problémů s Trezzurem. Krávy sice po nějaké době zmizely za horizontem, ale hluk cvalu neustával. Naopak, přibližoval se. Vzbudil jistý zájem i ve vraníkovi.

Jezdci nezastavili v údolí. Pokračovali k ranči. Vířící prach brzy oznamoval jejich příjezd. Vedl je menší, avšak odvážný a rychlý Shagya arab, skoro stejně černo černý, jako můj Frísan. To ve mně vzbudilo další vlnu překvapení – tihle koně se běžně na rančích nepoužívali. Svižně proklusal kolem ohrad, v závěsu za sebou své strakaté kolegy. Jakmile zastavil, hlasitě odfrknul a vykopl jednou zadní do vzduchu, zpocený, obtěžkaný tuhým westernovým sedlem. Měl toho dost.

Jeho majitel seskočil a přímo na ohradu, ve které aktuálně sídlil Trezzuro, pověsil svůj bílý kovbojský klobouk. Ruce obtáhlé kůží hnědých rukavic, v očích až drzou sebejistotu. Konečně mi docvaklo, že šlo o Thomase; majitele ranče. Že to byl ten, který v tom srubu zíral mé kamarádce z bezprostřední blízkosti do tváře a ona se vůbec nebránila. Trezzie pohodil hlavou a odcválal dál, tím mě vytrhl z přemýšlení. Rančer si ho moment prohlížel.

„Zdravím," utrousil neosobně, jakmile zjistil, že jsem přišla blíž.

„Zdravím," dostal na oplátku.

Doslova odhodil rukavice a kouknul zpět. Povzdechl si. Poznal, že něco nehrálo, že potřebuji pomoct – což nechci přiznat. Znovu mě přeměřil těma modrozelenýma očima a krátce kmitl obočím. Vyzýval k řeči.

„Já jenom, jestli byste neměli na půjčení nějakou lonž a lonžovací bič. Prosím."

Tikl obočím znovu, tentokrát trochu pobaveně: „Co s tím plánuješ? Nechat se udupat?"

„Jenom ho potřebuju... potřebuju mu připomenout, kdo je tady pánem. Zapomíná na jakoukoliv disciplínu, dělá si co chce. A nenechá na sebe sahat. Potřebuje svojí rutinu."

Krev mi ihned stoupla do tváří. Drzost tenhle muž skutečně měl.

„To rozhodně," zavrtěl hlavou Thomas s až posměvačným úsměvem, „vždyť netušíš, proč takhle vyvádí. Jak můžeš odhadovat, co potřebuje?"

„Musím přeci něco zkusit."

Mlčel. Pověsil laso na ohradu ke klobouku a dal napít svému hřebci. Zbytek mužů se rozptýlil do útrob areálu i s koňmi. Ten rančer mi už zase lezl na nervy; od začátku mezi námi existovalo určité nepříjmené napětí. A navíc ta věc s Amandou, která z nějakých důvodů dnes nepřišla na snídani a jenom mi zanechala smsku s pár strohými informacemi. Viděla jsem tohohle člověka skoro podruhé v životě a už vyvolal silnější emoce než spousta jiných lidí. Korunku všemu dodal, když nakročil k odchodu. Prostě jenom tak.

V tu samou chvíli se znelíbil Trezzurovi. Energicky zahrabal levou přední a ostrým cvalem vyrazil proti ohradě. Zatrnulo mi. Naštěstí zastavil přímo před ní, měl to naplánované. Poskočil a zařehtal, uši přitažené k hlavě. To už rančera zadrželo. Vrhnul na hřebce podezíravý pohled. Navázali spojení.

„Je takhle bezdůvodně impulzivní už dlouho?"

„Cože?"

Nespokojeně založil ruce a zase se otočil zpět: „Ptám se, jestli je takhle impulzivní už dlouho."

„Ne. Pár dní. Měli jsme nehodu a – "

„Okej."

Zněl chladně. Zamyšleně. Otočil se a aniž by se obtěžoval cokoliv vysvětlovat, jednoduše vstoupil dovnitř výběhu. Vraník zatím nervózně pobíhal v kruzích v druhé části prostoru, nespokojený naší přítomností.

„Co děláte?!" vyjíkla jsem, „takhle mu nepomůžete! Akorát vám ublíží!"

„Nechci pomoct. Chci si něco ověřit," zamumlal nepřítomně Thomas.

Sotva jsem znala jeho jméno a už chtěl pracovat s Trezziem. Navíc se z nějakých důvodů snažil co nejméně navazovat oční kontakt, čímž situaci zrovna moc nepomáhal. Udělal několik delších kroků směrem k hřebci, který mu to opětoval hrdým, nebojácným postojem; zastavil, vypnul plece a hlasitě odfrknul mohutnými nozdrami.

Po obloze plula mohutná mračna, bílá a nadýchaná; rozkládala se nad zdejším krajem, nad hektary pastvin a pozemků, které tenhle rančer vlastnil. Pravda, možná, že tady v Německu držel v rukou určitou moc. To ho ale ještě neopravňovalo takhle jednat zrovna se mnou.

„Na mém koni si nic ověřovat nebudete," promluvila jsem k němu tvrdším tónem, podobným mé matce, „podívejte, vděčím vám za ubytování, to ano. Ale buď se mnou jednejte narovinu, nebo se k Trezzurovi nepřibližujte. Není to bezpečné."

Kompletně mě ignoroval. Vlastně vypadal, že kompletně ignoroval vše kolem. S až neuvěřitelným soustředěním hypnotizoval Frísana, který mu to dost intenzivně vracel. Vztek ve mně zabublal. Když nebyl ochotný poslouchat, dobře mu tak. Patrně vážně musel dostat nakopáno. S úšklebkem jsem ono divadlo pozorovala.

Další kroky přímo k hřebci. Ten kupodivu nehnul ani brvou, svaly napnuté. Teprve se připravoval. Rančer zastavil ani ne metr od něj. Stál, mlčel dál. Prudkým pohybem pak náhle narušil napjatou atmosféru; zvedl ruce do vzduchu. Vraník zděšeně zařehtal, nato couvnul. Nestihla jsem nic. Věci proběhly rychle. Trezzuro rozzuřeně pohodil hlavou a v momentu, kdy bych čekala agresi, ustoupil. Otočil silné tělo opačným směrem a odcválal, plný ohnivé energie. Bez čekání jsem se zmateně podívala na muže opodál.

Ztěžka oddechl: „Je odrovnanej."

To bylo opět celé, co řekl. Směřoval pryč z výběhu. V tu samou dobu odkudsi přicházela Amanda. Viděla podráždění v mé tváři, tak nepřemýšlela a rovnou vyrazila k nám.

„Jak jako odrovnanej? Jak jste to myslel? Mluvte se mnou přeci!"

Sebral z ohrady své věci. Kdyby nezahlédl zrzku, nejspíš by nezastavil. Zavrtěl hlavou, působil zamlkle a až zklamaně z toho, co se právě odehrálo.

„Netvrdim to časo, ale... asi nemá cenu s nim dál pracovat. To jsem tim myslel."

„Proboha, na takový nesmysl jste přišel jak?"

Obrátil pohled směrem k Amandě, která ho akorát zdravila. Natáhla k němu ruku, pak se zarazila a jakoby uskočila ke mně. Všichni se chovali divně.

Muž konečně ochotně navázal oční kontakt: „Já ti to teď nechci vysvětlovat. Potvrdilo se mi něco, co jsem si o tom koni myslel už dlouho. Proto jste měli tu nehodu. Ten hřebec už nikdy drezuru jezdit nebude, rozhodně ne závodně."

„Počkej, jsi si jistý?"

„Dost jistý, Amando," odpověděl jí měkčím tónem.

Odcházel. Víc se nezajímal. Kamarádka patrně měla na spěch též.

„Sejdeme se večer v pokoji, jo, Monn? Musím. Promiň."

Nějak v mém těle nezbývala síla na to vydat jakýkoliv zvuk. Kamarádka utíkala za rančerem, zatímco já zůstala sama. Domněnka o tom, že se i Amanda změnila, byla rozhodně pravdivá. Dřív by mě objala a poskytla podporu. K čemu jsem jí tady vůbec byla, když pořád jenom běhala za tím kovbojem? Nestihly jsme si ještě ani pořádně popovídat.