Dokonale perfektní

Kapitola čtyřicátá čtvrtá | Blondýnka ✓

Na příjezd rančerovi ženy čekalo na parkovišti za bránou hodně lidí. Každý okolo měl někoho k sobě nebo rovnou celou rodinu, to jenom Monna Chambers už zase stála sama. A asi i docela ráda. Neměla jsem náladu.

Dveře bílého auta klapky a ven vyskočila malá holčička. Mohlo jí být kolem sedmi nebo osmi let. Vlasy úplně stejně světlé barvy jako ty moje, nyní stažené do culíku, v jednom uchu bezdrátové sluchátko, na sobě bílé tričko s fríským koněm a šedé rajtky. Modrýma očima nadšeně pohlédla do skupinky před sebou, ihned mi došlo, že to určitě byla Thomasova nejmladší dcera. Měla jeho jemné rysy a lehce výraznější bradu. Já snad nikdy neviděla hezčí dítě. S takovým obličejem klidně mohla fotit reklamy na jezdecké oblečení, kvůli kterým mě vždycky museli tak dlouho a pracně líčit jen, abych splňovala ty přehnané normy.

„Melito! Ahoj, Melito!" vykřikla ihned Tania, rozesmátá od ucha k uchu k ní natahovala ruce.

Dívenka už už chtěla vyběhnout jejím směrem, pak ale zničehonic upřela zrak přímo na mě. Z úsměvu náhle vznikl zcela ohromený výraz.

„Monna Chambers!" vypískla blondýnka vysokým hláskem a tryskem se rozeběhla vpřed.

Rukama sevřela můj pas tak pevně, že kdyby skočila kolem krku, nejspíš bych hodně rychle omdlela udušením.

„Ahoj," vyšlo ze mě zaraženě, „jo... Monna Chambers."

„Jsi moje nejoblíbenější drezurní jezdkyně! Mám dvě saka na která jsi dělala reklamu! A taky jedny rajtky! Panebože! Jsi to vážně ty! Opravdu jezdíš na Trezzurovi?"

V očích měla slzy a uplně stejnou nadšenou jiskru jako jiní mladší fanoušci, když jim matka po závodech dovolila zajít za námi do stáje. Snad poprvé dnes jsem se zcela upřímně usmála a objetí jí opětovala. Alespoň někdo tady měl Monnu Chambers opravdu rád. Po chvíli chytila moji ruku, stáje nevěřícně zírajíc na svého idola, zkoumala každičký detail mého unaveného obličeje. Tania trochu uraženě postávala kolem, skoro bych z toho měla škodolibou radost

„Melito, nech Monnu na pokoji," oslovila ji matka, což ale dívka odmítala slyšet.

Žena ji vzala za drobná ramena a odtáhla zpět, pak s klidem pohlédla do mé tváře. A já hned pochopila, po kom přesně byla malá Melita tak hezká. Modré oči, téměř bílé blond vlasy, střižené kousek nad ramena a andělský úsměv. S tím vším konstrastovaly rudě červené šaty s drobnými kvítky, velice podobné těm, které měla Tania. Ani ženské přednosti jako boky nebo třeba prsa jí zrovna nechyběly.

„To je v pohodě, o nic přeci nejde, jen ji nechte," zavrtěla jsem nakonec hlavou.

„Promiňte, Melita je trochu spontánní. Ale jestli vám to nevadí, tak ji nechám. Přeci jen, už roky vás chtěla potkat."

„Jo, jo, klidně."

Dívenka opět přiškočila zpět na své místo a začala se ohlížet kolem, někoho hledala. Pak koukla na přepravník. Nepřijely samy.

„Vezeme si speciální kobylku!" pronesla hrdě, „její jméno je Charcoal a je podobná tvému Trezzurovi! Co vůbec děláš u nás na ranči?"

Nestačila jsem odpovídat. Jakmile totiž hloučkem lidí pronikl Thomas, holčina odběhla a tentokrát pevně objala zase jeho. Podobně jako zbytek rodiny. A ani nevím proč, ale pohltilo mě dojetí. Bylo tak krásné vidět děti, které skutečně milovaly svého otce. Radost přešla, jakmile přišel Chris. I jeho malá Melita zdravila, očividně tu znal každý každého.

„Kde máš mámu?" ptal se Thomas a se spokojeným úšklebkem nasadil dívence na hlavu ten velký klobouk.

„Neni tu! To já řídila," odvětila, pak ale odhupkala za přepravník, s kovbojovou rukou v závěsu.

Speciální kobylka Charcoal? Založila jsem ruce a zvědavě je následovala, i kvůli tomu zmizet z Chrisova dohledu. Znervózňoval mě. Zevnitř skutečně vyhlížela vysoká, šedá kobylka, hustou hřívu staženou podobně jako kdysi Trezzuro, když s Adelinde přijel k nám. Stavbou těla připomínala mého vraníka, ač krk byl drobnější, klenutější. Speciální? Jak speciální? Ta žena v červených šatech dávno visela Thomasovi kolem krku, šťastná.

„Proč jsi nezvedal telefon? Já umírala strachem, Thomasi Greene," prskla po něm vzápětí trochu vyčítavým tónem, „tohle už nikdy nedělej!"

Několik lidí pak pomohlo s otevíráním přepravníku, Melita ihned zaběhla dovnitř a začala kobylu odvazovat. Ta vypadala krotce, dokonce počkala, než dívenka vyšla ven, aby ji mohla následovat.

„Hele, tati! Monna Chambers!" vypískla znovu hned poté.

Thomas přikývl: „Jo, to teda jo."

„Ještě jsme se nepředstavily," natáhle ke mně přátelsky ruku ta žena, „Nordika."

„Monna," potvrdila jsem jí nabídku k tykání.