!PŘEPISUJE SE - V ČÍSLECH KAPITOL JE BORDEL! NEDOKONČENO, DOPISUJE SE.
Někdy to přijde z minuty na minutu. Vše je v pořádku a pak stačí jediný krok vedle k tomu, abyste pocítili sílu pádu. Dlouhého, nezastavitelného pádu s nejistým koncem. V mém svě...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Pršelo. Kapky se slévaly v liják a ten zas v nepřetržitou průtrž mračen. Stíhaly nás od Berlínského letiště až do Spojených států. Usnula jsem v hotelovém pokoji při čekání na telefonát ohledně černé perly – prý musela dostat sedativum. Můj milovaný mazel určitě nechápal dění, trpěl strachem a bůhví, jestli někoho nezranil. Nic mě vnitřně neničilo tolik, jako představa vystrašeného Trezzura, zoufale hledajícího svého člověka.
Klání začínalo zítra. A co trápilo mě? Místo, abych si dokola a dokola alespoň opakovala teorii a v myšlenkách procházela sestavu, jsem přemýšlela o Chrisovi. On byl teď jediné, co mé srdce doopravdy tížilo. Zírala jsem do bílého stropu, s chutí mu povědět to jediné: promiň.
Mobil si vypnul. Mé zprávy mu ani nedošly. Dělal to schválně. Kompletně se ode mě odřízl. Věděl, že to bude ten nejhorší trest a věděl, co mi tím způsobí. Nejvíc jsem se však bála toho, že prostě kompletně ztratil zájem o kontakt se mnou.
Zírala jsem do bílého stropu a plakala. Slzy se sputily samy. Tak moc mi chyběl. Udělala jsem hroznou chybu, mé srdce mi to jasně říkalo a nebralo ohled na mozek. Chyběla mi jeho vůně a teplá náruč, to, co mi mělo pomoct přežít klání. Chyběly mi jeho dětinské vtípky a levný frajeřinky, to, jak mi majetnicky dával ruku kolem boků, když kolem šli jiní kluci. Chyběl mi ten pocit, že se do mě mohl zamilovat zrovna někdo jako on. To bylo to – miloval mě vůbec někdy? Nechtěla jsem, aby mi chyběl někdo, komu já nechyběla. Ale přesto nemohla jsem si pomoct.
S Trezziem jsme se konečně setkali až druhého dne. Odpočíval v rohu boxu stájí, určených výhradně šampionům. Ať jste koukali kamkoliv, nenašli jste nikde sebemenší chybičku nebo smítko prachu. Drahý interiér uklízeli dle potřeby, klidně i několikrát denně. Bylo půl třetí ráno, příšerný čas ke vstávání, nicméně ideálně pro brzkou návštěvu Trezzura. Poslední trénink pod vedením matky s Andreasem začínal ve čtyři. Vraník frustrovaně opřel čelo o mé drobné tělo a vydechl teplý vzduch, ještě mírně omámený. Objala jsem ho a vydechla také. Hřebec ve vedlejším stání nás sledoval, já ho dobře poznávala; jednalo se o slavného Champange Chardonnay, hnědáka Charlieho Charlese Turnera, druhého reprezentanta Británie a mého hlavního soupeře pro dvě kola. Ve třetím soutěžili všichni jezdci proti sobě navzájem.
Uhlově černý mazel přijal pamlsek. Hleděli jsme si do očí. V těch jeho se odráželo jen odhodlání a sebejistota, věci, které mi právě teď chyběly ze všeho nejvíc.
„Chlapče," špitla jsem, „možná sem nepatříme, ale podívej, kam až jsme to dotáhli. Hm? A musíme ještě dál. My tohle zvládnem, kamaráde. Prostě tam vtrhnem a zvládnem to. Co říkáš?"
Střihl ušima. Poslouchal mě a to hodně pozorně. Záležela na mně jeho budoucnost – a já si toho už zase nepřipadala hodná. Po rozchodu s Chrisem ze mě byla lidská troska a ne šampionka. Hleděla jsem vraníkovi do očí a snažila se myslet jen a jen na něj. To na něm tu záleželo.
