Dokonale perfektní

Kapitola dvacátá pátá | Cvalem ✓

Vypůjčená strakatá kobylka – jménem Hvězda, jak říkala kamarádka – si to klusala po lesní cestě, zatímco jí sluníčko nádherně rozplétalo černobílé prameny dlouhé hřívy. Občas si zvědavě odfrkla a pohodila hlavou. Zářila takovou živou jiskrou. Já těmhle westernovým koním nerozuměla, nicméně tahle mi připadala sympatická.

Zurčící řeku přeběhla jakoby nic. Kapky vody ulpívaly na mých vyleštěných jezdeckých botách a nechávaly mě doufat, že si nenamočím drahé rajtky. Od hádky s Chrisem se má nálada držela na bodu mrazu a tohle by ji nezlepšilo.

Za poslední zatáčkou se vynořil výhled do protějšího údolí. Třpytivé jezero obehnané skalními útesy zelo v krajině coby klenot. Amanda nás rychle dohnala – dnes s sebou výjimečně vzala Šamana, jejího uzdraveného hřebečka. Hnědák si přírody užíval, dokonce přátelsky střihnul ušima k mé kobylce.

„Krása, co?" usmívala se zrzka zasněně, v zelených očích odraz mraků na obloze.

„Jo."

Neměla jsem sílu říct cokoliv víc. Amanda naštěstí chápala. Ani ona příliš nemluvila, přitom běžně prokecala celý den. Něco ji muselo trápit. Kdybych si toho nevšimla, nejspíš bych se k téhle vyjížďce přemluvit nenechala – i když mi moje milovaná zrzka, spolu s našimi vyjížďkami do neznáma, chyběla mnoho let.

Pár minut koně stoupali do kopečka. Ticho narušovalo jen jejich oddechování a klapot kopyt. Spokojeně jsem kobylku podrbala po hebké srsti, když s nadšením vběhla do louky. Dál pokračovala rovná cesta a travnaté kilometry vyloženě vyzívaly k rychlému cvalu.

„Tak co, Chambresová?" broukla Amanda, výraz náhle veselejší a především drzejší.

Já jí pohled oplatila: „Drahá Amando Elisabeth Ainsley... je mi jasné, že máš tu zrzavou hlavu plnou špatných nápadů."

„Tak se ukaž, blondýno! Kdo dorazí první ke Starému stromu, vyhrává!"

Nečekala; s hlasitým smíchem pobídla Šamana, povolila otěže a dovolila mu vyrazit vstříc rozlehlým planinám. Ten kůň ji miloval – fungovali jako jedno tělo. Přesně takhle jsme jezdívali s Graciem. Tlak mi stoupl do hlavy. Kobylka dostala několik pobídek též. Přitiskla jsem hruď téměř k jejímu krku a také ji nechala, aby dělala, co uměla.

Strakáč se hnal loukou, svaly napumpované energií, nozdry rozšířené. Šamana dohnala co nevidět. Svůj úkol moc dobře chápala. O pár desítek metrů dál stál vprostřed prostoru uschlý strom, to právě tam čekal náš cíl.

Kamarádka mi v sekundě věnovala vyzývavý pohled. Poslední povolení otěží. Oba koně přidávali, co mohli. Vzduch svištěl kolem, štípal na tvářích a připomínal, že žiju. To právě mi tak chybělo; hluk dusotu kopyt, koně pod sedlem, Amanda po boku. Tomuhle já dřív říkala život a panebože, nic se nezměnilo. Mé srdce tlouklo tak, co už roky ne.

Zavřela jsem oči a nechala se nést. Takový stav přípomínal nádherný let. Koně člověku dali křídla. Stačilo s nimi na chvíli splynout a oni vám na oplátku propůjčili nezapomenutelný dojem nekonečné svobody. Právě tahle svoboda kdysi mladičké Monn poskytovala útěchu a krátkodobý útěk od nehezké reality doma. Amanda nikdy netušila, jak moc pro mě naše vyjížďky znamenaly. Bývalo to jediné, co mi vlívalo život do žil.

Jak kobylka zpomalovala, sotva jsem zvládala popadnout dech. Starý strom se blížil – a my k němu přijely nastejno. Šaman ho téměř přeběhl, jak moc toužil cválat dál. Má kobylka nadšeně pohodila hlavou a se šibalskou jiskrou v tmavých kukadlech si prohlížela Amandu. Zabořila jsem prsty do její hřívy a začala se smát. Prostě... to jinak nešlo. Po tvářích mi tekly slzy, vlasy rozcuchané a pohled kdesi v neznámu. Smála jsem se úlekem, radostí, vyčerpáním i z prosté a jednoduché touhy projevit emoce.