Dokonale perfektní

Kapitola dvacátá devátá | Naivní ✓

Zoufale jsem se kousala do rtů, abych nezačala znovu vyšilovat. Zdálo se, že Trezzuro nikde nebyl. Před očima mi probíhaly různé příšerné scénáře o tom, jak ho už nikdy nenajdeme a že se beztak někde zraní a zemře na otravu krve nebo zlomeninu. Nebo ho sežere nějaký medvěd.

„Monn?"

Tak dlouho jsem Thomasovi neodpovídala, až nakonec sám přišel blíž a ustaraně se zamračil.

„Monn, Trezzuro je v boxu, že? Ztratili jste jenom Gracia, že je to tak?"

Můj výraz, zkřivený psychickou bolestí, mu na otázky odpověděl sám.

„Panebože... to snad ne. Copak ti ten labilní vraník utekl někam do přírody? Jak?" rozhodil rukama podobně nechápavě, co předtím Chris.

„A co hůř, klidně mi ukradla hnědáka."

Vybuchl ve mně vztek: „Žaluješ jak malé dítě! Omlouvala jsem se ti!"

„A ty kradeš! Kdybys se mu cokoliv stalo – "

„Dost!" přerušil nás Thomas, „přestaňte, oba jste jak děcka. Monn, kam vraník utíkal?"

„Nevím," špitla jsem bezmocně, slzy už zase na krajíčku.

Thomas si rukama unaveně protřel oči a také zanadával německy. Popošel pár metrů po písčině před jezerem, kde se ještě nacházely čerstvé stopy. Opět hleděl k vodopádu. Se vší vážností se poté podíval na mě.

„Nechci strašit, ale tohle je špatná situace. Říkám to nerad. Netušim, jak se Trezzuro dostal ven z ohrady, nicméně... jestli nezastavil tady v údolí a našel cestu skrze skaliska... může být kdekoliv."

Zkoušela jsem v jeho zelenomodrých očích najít alespoň trochu útěchy: „Chceš říct, že... je ztracený?"

Nepověděl víc. Vzal si Oriona a pokývnutím pobídl Chrise, aby vyskočil na hnědáka. Oba nasedali a já nechápala. Co plánovali? Svolat nějaký pátrací tým? Hvězda mi stále postávala u nohou, přirozeně čekala, že nasednu také.

„Musíme jet a zkusit ho chytit, Monn," rančer se pokoušel překřičet vodopád, u kterého vraníka zastavil, „třeba ten frísan zastavil za skalisky. Není času na zbyt."

Skrze skaliska vedla zajímavá pěšina. Kopyta koní klapala o tvrdý povrch, krátce jsem se zahleděla na vysokou úžinu modré barvy nebe, která se nad námi více a více otevírala, jak se skály postupně rozcházely. Netrvalo dlouho a tříčlenné stádečko vběhlo do velice vysoké trávy, která je šimrala až na břiše. Má kobylka jí nadšeně rozhrábla čumákem. Thomas jel jako první a udával tempo. Z kroku zrychlil do klusu a vypadal, že kdyby mohl, nejraději by loukou procválal.

„Zatrceně. Nevypadá, že by tady byl. Podle té slehlé trávy... běžel dál," zabručel nespokojeně.

Chris se ušklíbl: „Sakra, to chceš jako říct, že ho máme hledat? Ve třech? Ty starej blázne!"

„Nevíš o tom koni nic, chlapče. Tenhle je jiný než ostatní. Čím míň lidí, tím větší šance ho ztratit. Musíme zůstat potichu."

Chris patrně netušil, o čem to mluvil a popravdě, já taky ne. Dovolila jsem si pobídnout kobylku znovu. Zvládla dohnat Oriona a nechat hnědáka za námi.

„Jak to myslíte?"

Thomas se na mě ani nepodíval: „Tak, jak říkám. Musíme jet vpřed a to hned. Nemohl utéct daleko. Nejvíc se bojím toho, že... no, že prostě bude cválat bez zastavení jako blázen. Nemam ti jeho chování teď jak vysvětlit, je to na tebe ještě silný kafe a nejde o nic, co bych s tebou toužil probírat v takovýhle situaci. Řekněme, že tvůj vraník trpí jistou poruchou chování, která není veřejnosti známá a jakmile se v tom stavu, v jakém teď je, dostane do přírody, bude se chovat podobně jako divoké zvíře. Čím déle pobíhá na svobodě, tím hůř. Nic horšího už se stát nemohlo. A zrovna já to musim řešit."

Dala jsem si dlaň před ústa, abych zakryla z šoku otevřenou pusu. Porucha chování? Jako divoké zvíře? Nejhorší, co se mohlo stát? Řekl toho příliš.

„Promiň, že ses to dozvěděla takhle," povzdechl si už o něco soucitněji, „je normální, že se cítíš zmatená."

„Zmatená? To si pište! Jsem zatraceně zmatená! O jaké poruše chování tady mluvíte?! To jako chcete říct, že můj kůň je doopravdy ztracený?"

Kobylka pohodila hlavou, vycítila stres jezdkyně. Tohle se jí nelíbilo. Chris výjimečně raději mlčel.

„Ta porucha naprosto vysvětluje, proč se z něj po té vaší malé nehodě na závodech stal úplně jiný kůň. Myslel jsem si, že tím trpí a chtěl jsem s ním pracovat podle toho. Ale teď... teď budem rádi, když ho najdem."

Já stále hodlala tvrdohlavě vzdorovat po vzoru své matky: „Netvrďte mi, že pátrací tým by nepomohl!"

Thomas Oriona zprudka zastavil. Zaslechla jsem, jak si Gracio odmítavě odfrknul. Podíval se mi přímo do očí a mě znovu přepadl takový ten vlezlý pocit, jako kdyby koukal až na dno mé duše.

„Pátrací tým by všechno akorát zhoršil," mluvil pomalu a co nejklidněji, poznal, v jakém stresu jsem byla, „nechci se chvástat, ale nenašli byste lepšího průvodce zdejší přírodou, než jsem právě já. Nikdo jiný by nedokázal tak dobře vystopovat právě tohohle koně právě tady. Vim, že je to těžký, Monn, ale budeš muset zatnout zuby a chvíli vydržet. Třeba zastaví. Nevíme jistě, jak zareaguje."