Dokonale perfektní

Kapitola třicátá šestá | Ticho ✓

Je mi toho hřebce líto. Div se mi o té větě i nezdálo. Na moment, kdy ji vyslovil, jsem nemohla přestat myslet. Proč to řekl? Copak by něco takového řekl někdo, kdo kdesi v lese schovával stádečko kradených koní, plánující je prodat bůhví kam? Okolo Chrisovi osoby vyplouvalo na povrch více otazníků, než by se mi líbilo. Včerejší noc se choval zvláštně – jinak. O něco otevřeněji. Zato dalšího rána už zase působil stejně zamlkle a uzavřeně, co vždycky. Rančer si naštěstí nechal vysvětlit, že už zvládnu jet sama na Hvězdě – znovu otravovat Chrise by byla hrůza.

Vyrazili jsme brzy, vlastně skoro za východu slunce. Thomas nás oba vzbudil naprosto nekompromisně. Ještě mírně rozespalá jsem shlížela na lesní cestu, vedoucí z kopce na louku, skrze černobílé koňské uši. Kožená bunda stále zahřívala má ramena; Chris ji odmítal vzít zpět. Kdybych si ho nepamatovala, jak mi na ranči nadával do všeho možného, určitě bych tu zdvořilost ocenila víc.

Kobylka nadšeně naklusala, probíhajíc delší trávou. Ranní rosa Hvězdě ulpěla na dlouhých řasách, jak zabořila hlavu až příliš hluboko. S několika stébly v tlamě si poskočila tak energicky, až jsem si raději přitáhla otěže. Opouštěli jsme skaliska a mířili do údolí. Rančer říkal, že odtud už do jeho srubu nezbývala dlouhá cesta. To mě děsilo ze všeho nejvíc; představa toho, že se po vraníkovi slehne zem. Že dojedeme do srubu beze stop.

„Běžel tudy. Určitě jo. Jenom..."

„Jenom co?" věnovala jsem muži ustaraný pohled a ťukla do Hvězdiných chlupatých boků, aby je dohnala.

Neopětoval mi to, hleděl sebejistě přímo před sebe: „Jenomže má tendence držet se u cesty. Neběží vyloženě do divočiny. Asi bych to čekal. Je to výhoda, ale na druhou stranu... jakmile se dostane do údolí, může se ztratit definitivně. Je tam spousta cest, který vedou hodně daleko od ranče. Na suchejch cestách nezanechává tak dobře viditelný stopy."

„Jak moc velký má před námi náskok?"

Mlčel. Už zase. Tentokrát ve mně ticho vzbuzovalo o moc víc nepříjemnější pocity, než kdykoliv jindy. Bohužel, právě toto podivné ticho s námi již zůstalo. Litry a hektolitry ticha, pohlcující každičký centimert všeho. Přírody, mé duše. Vyplňovalo lesy a vkrádalo se do rančerovi osobité aury. Již nepůsobil klidně, působil tiše. Zamlkle. A když už snad rozhodl pro pár slov, nakonec stejně převládlo ono ticho. Dokonale všepohlcující ticho, na které jsem prostě nemohla cokoliv namítnout. Zároveň totiž předstíralo neexistenci. Podobně jako Trezzuro. Připadalo mi, že jediný způsob, jak o sobě dával vědět, bylo paradoxně nebytí. Člověk vnímal jeho nebytí zde víc než časy, kdy stával po boku. Náhle dělal cosi neperfektního a všechny tím velice schopně děsil.

Gracio se mezitím chopil role vůdce. Orion zůstával pozadu, najednou to nikomu nepřipadalo divné. Ten hnědák snad téměř až oplýval hrdostí na to, čím už si prošel; hruď napnutá stejně jako uši, kroky dlouhé a jisté. Nádherně souznil s kilometry zelených luk, hor a skal, rozplývajících se v nekončící divočině.