Dokonale perfektní

Kapitola stá sedmá | Nepřemýšlej, nečekej ✓

Kdesi zahoukala sova. Thomas zvědavě zapátral pohledem po okolí, ale přes tmu ji sotva mohl najít. Hvězdy na obloze dnes zářily velice jasně, až optimisticky. Sledoval je; beztak hledal souvězdí Orionu. Seděli jsme v přízemí největší místní stodoly, na velkém balíku slámy. Chris dávno spal a matka určitě taky, na rozdíl od nás dvou. Když jsem tátu uviděla, jak zamyšleně zíral dobrou půl hodinu směrem k Trezzurově výběhu, nešlo jinak než se prostě přidat.

„Nechci odjíždět z ranče, tati. Mam z toho hodně upřímnou hrůzu," zarezonovalo pár slov vlahým nočním vzduchem, „nechci tě zase opustit. Cítim podivnej strach."

Muž se až přespříliš šťastně usmál, mírně zavrtěl hlavou, nechtěl si obavy připouštět: „Chápu. Ale odjíždíš fakt jenom na chvíli. Už bych nenechal nikoho, aby tě někam odvlekl a myslim, že Chris rozhodně taky ne. Monn, jsem na tebe doopravdy hrdej. Zvládla jsi všechno. Od pádu ze skály až po pochopení Trezzura tím nejlepším způsobem. Černá perla dokáže zázraky, pokud to vyjde – a ono to vyjde."

„Nechci být zase sama s mámou."

„Té už bych se nebál," mrknul přátelsky, „teď už ne. Ale nikdy jí neodpustim, co ti udělala. James Chambers nebo ne, tohle je špatně. A ona to ví."

Mé zjizvené ruce instinktivně zmizely do rukávů trička: „Asi už musim opravdu hodit minulost za hlavu a... věřit. Tati, víš... tak, no, napadlo mě... chtěla bych žít na ranči a pomáhat koním. Myslim, že bys mě naučil přirozenou komunikaci a tyhle věci. Chci pomáhat. Odčinit to... zlý. S Chrisem spolu asi tak nějak chodíme a... myslim, že bychom tu rádi nějakou tu dobu zůstali."

„Ty a Chris spolu chodíte? Ha!" zasmál se, „já to věděl! Celou tu dobu! No, teda... to abych ještě Chrisovi dal pár lekcí o tom, jak se správně zachází s mojí dcerou, jestli jí chce pro sebe!"

„Tati!"

„Já jenom," ušklíbl se a krátce zavrtěl hlavou, „já jenom nestíhám, víš? Jsi fakt skvělá, Monn!"

„Nejsem. Jen jdu za svým srdcem. Teda, spíš se o to snažim.

Usmíval se a prohlížel si mou tvář: „Ty vlasy ti seknout, už ti to někdo řikal?"

„Jo!" zasmála jsem se, „Chris!"

„Hm, tak Chris... páni, popravdě, svěřuju mu tě nerad."

„Vždyť ho máš rád!" neodpustila jsem si.

„O to hůř," povzdechl si, „vim, že je fajn."

Zasněně jsem zamrkala: „Je moc fajn. Ani nevíš jak."

„Vim. O idioty se totiž nenajímám," zopakoval tišeji táta.

„Teď už... zbývá vyhrát klání," překazily mi okamžitě radost kyselé myšlenky na možnou prohru.

„Nepřemýšlej nad tím," nepřestával muž s úsměvem, „nečekej na nic a nikoho, vůbec o nikom a ničem nepřemýšlej. Neřeš soupeře. Vnímej jenom tvýho koně. Jezdil jsem parkur a vyhrával, u koní pracuju roky. Vim, co říkám. Nepřemýšlej a nečekej, Monn. Prostě tam vpadni a vyhraj. Když si tim budeš jistá, uvěří ti."

Jeho slova mě chvilkově zarazila; sdělil je, jako kdyby si to chystal. Působil hodně jistě, co řekl myslel vážně. Byl to můj milovaný táta, věřila jsem mu. Nikdo nemohl poskytnout lepší podporu. Neexistovala odpověď, která by vyjádřila mé pocity; nejlépe je popsalo další objetí. Pevné, vděčné, se slzami v očích. Dal mi tolik –⁠ Chrise, Gracia, samu sebe, nový život. Pomohl i mámě. Můj táta. Thomas Green. Objetí opětoval, dokonce též dojatý. Nakonec odmítal on pustit Monn, místo opačně.

„Děkuju," špitla jsem a vyčerpaně zavřela oči.

Chápal. V tom jediném slově vězely desítky dalších vět. Děkovných, šťastných, smutných, ubrečených. Sdíleli jsme pouto, které už nikdy nemohl nikdo rozbít a po kterém já vždy toužila –⁠ pouto otce a dcery. Hluboká propast v srdci, roky živená vyhrávání stužek a pohárů, se zaplnila. Lepší pocit neexistoval. A táta chápal, viděl, cítil. Nepotřeboval slyšet víc protože prožil to stejné. Zelenomodrýma očima naposledy mile mrknul –⁠ potvrzoval, že jsem se nemusela bát odjíždět. Ranč přeci cestoval všude se mnou. Žilami kolovala rančerova krev a tohle místo zůstávalo přímo v srdci. Jako vždy poskytl ujištění, že v realitě se přeci dalo přežít.

Zahleděli jsme se na hvězdy společně. Ukázal mi, kde bylo souhvězdí Orionu. Přesně to bych čekala. Po delší době jsem se opovážila vytáhnout ruce z rukávů. Táta o těch jizvách nemluvil, ne přímo. Nechtěl protože věděl, že mi to bylo nepříjemné.

„A... tati?"

„Hm?" brouknul s klidem.

„Ty... někdo ti řekl, že mám jizvy, viď?" promluvila jsem o tom naprosto napřímo, „kdo to byl? Prosím, nelži mi. Vím, že jsi to věděl. Mluvil jsi o tom jako o jasný věci."

Už méně klidně se na mě podíval. Zamyšleně přimhouřil oči, ale víc to v hlavě nerozebíral.

„No, přeci Chris. Mluvil o tom se mnou."

„Chris?" vylétlo mi samo od sebe z pusy tím šokem.

„Jasně," táta pokrčil rameny, výraz samozřejmý, „tomu se nemůžeš divit, však on celý roky ví, že jsi moje dcera. Mluvíme o všem. Nijak to nemyslel, věděl, že to nikomu neřeknu."

Srdce se mi rozbušilo a tentokrát rozhodně ne štěstím. Chris celý roky ví, že jsi moje dcera. Co? Raději jsem odvrátila pohled, aby táta nic nepoznal. V mé duši se rozpoutala hotová bouře. Nejen, že mi Chris nic neřekl, když o tom věděl – asi jsem přišla na důvod, proč se mnou vlastně doopravdy chodil.