Dokonale perfektní

Kapitola sedmdesátá osmá | Tetování na duši ✓

Slyšela jsem potlesk. Hlasitý. Lidé pískali, radostně oslavovali krásu mého koně. On tyhle zvuky moc dobře znal. Zastříhal ušima a znovu naklusal. Líbilo se mu to, líbilo se mu být zase středem pozornosti. Krk společně ohýbal do korektní pozice zcela sám, našlapoval pružně a energicky, jistě. Bez jakéhokoliv sebemenšího vedení postupoval vpřed podél ohrady. Aniž by svou jezdkyni jakkoliv varoval, přešel v ustupování na holeň.

Levé přední kopyto přešláplo vedle pravého, kterého h ihned poté svižně následovalo. Hřebec se málem třásl, kolik soustředění hromadil do svalů. Ladně putoval výběhem, nedovolujíc pohybům končetin ovlivnit klid zbytku jeho těla.

Na středu ostře zastavil. Ani Andreas nedokázal cokoliv říct, nemohl, netušil totiž co. Vraník vyčkával, tikal podobně jako když nedávno hledal kýžený cíl, vhodný k útoku, jímž se nakonec stala má matka. Já stále stejně pevně svírala nákrčník. Věděla jsem, že ten kůň byl vlastně nebezpečná zbraň. Jednal impulzivně, nic jste u něj nemohli předpokládat a každá vaše akce vyvolávala reakci. Vnímal absolutně všechno.

„Jak tohle děláte?" ozvala se jakási cizí žena z davu, „vždyť je to nemožné!"

Trezzuro si mohutně odfrkl. Takový pokyn k akci chtěl. Odskočil přímo z místa a společně se sebevědomým švihnutím kudrnatého ocasu rozhodl pro piruetu. Teprve v tu chvíli mi to došlo. To uvědomění mě trefilo mezi oči jako tvrdá rána pěstí. Probudila jsem se do něčeho, co by mě ani ve snu nenapadlo. Nedokázala jsem víc, zůstat zírat.

Můj vraník předváděl tu samou sestavu, jako s Adelinde na posledním šampionátu. Z paměti, zcela sám. Naparoval se tu před očima desítek návštěvníků a zaměstnanců ranče jakoby nic. Tohle znamenalo jediné; ani v tomhle stavu na drezuru nezapomněl.

Zpanikařila jsem, nechtěla jsem, aby pokračoval. Mé ruce zatáhly za nákrčník a přerušily Trezzieho přesně v momentě, kdy piruetu dokončil. Podrážděně pohodil hlavu, ucítila jsem, že měl touhu si vyhodit, ale nakonec si to nedovolil. Jen odskočil předníma a nakonec se uklidnil.

Doufala jsem, že tímhle skončil a hodlala slézt; paty neobratně ťukly do boků. Právě to v hřebci nejspíš vyvolalo potřebu přerušenou sestavu alespoň nějak zakončit. Jednou zadní nohou rychle překročil druhou, což opakoval ještě dvakrát, předníma došlapávajíce na stále stejné místo. Obratem kolem předku srovnal tělo do dokonale perfektní pozice, připomínal zaparkované auto. Stál rovně v přesném středu. Páteří mi projel mráz. Strach z nejistoty.

Sklonil hlavu. Čumákem dosáhl až pod plece. Okamžitě jsem se zaklonila dozadu a chytila hřívu. Soudě dle jeho zad chtěl buď znovu vyhazovat nebo jít k zemi. Levou přední ustoupil, pak dokonce poklekl.

Kohoutek s celým předkem klesl dolů. Čelo, zakryté temnými prameny, položil pouhých pár milimetrů od zrnek písku. Pravou nohu vypnul, přenesl na ni většinu váhy. Poklonil se. Panebože. Stejně jako tehdy v jízdárně. Švihl ocasem, tentokrát naposledy. Vyhoupl nás oba zpět do bezpečí. Strnule jsem sledovala jeho uši.