Dokonale perfektní

Kapitola stá osmnáctá | Touha zmizet ✓

„Nevím, absolutně netuším, co s ní je. Už hodinu nemluví. Jen tady sedí a... třese se."

Poslouchala jsem matčin hlas, sedící u ní v apartmánu, kam mě nějakým způsobem dotáhli. Ona stála hned vedle mě, Andreas také. Povídali si mezi sebou, občas pohlédli mým směrem. Bylo mi to jedno. Nedokázala jsem na to jakkoliv reagovat. Já vnímala jediné: Chrisovu nepřítomnost.

Ano, třásla jsem se, opravdu. Tedy, já ne, to mé tělo. Reagovalo na rozpoložení mé mysli, na to, kam putovala. Vzpomínala jsem na pozorování hvězd, na polibky, na smích a pláč, křik a usmiřování, první milování, vyjížďky. Na to, kdy jsem se mu poprvé podívala do očí. Chtělo se mi plakat, ale nešlo to. Jako kdyby mě obklopila hutná mlha, kterou mé plíce nadechly a ona je zacpala. Nedokázala jsem vydat hlásku.

Matka se mnou mohla třást, mohla si dělat co chtěla. Zbytečně. Neměla šanci. Nemohla mě z tohohle dostat. Šok byl příliš silný a mé srdce příliš zlomené. Stále jsem si pamatovala, jaké to bylo, cítit jeho doteky na kůži. Můj župan pořád voněl jeho parfémem a já pořád milovala všechno z něj. Nemohl zmizet, nemohl odejít, ne teď. Proč by to dělal? Můj mozek to nedokázal zpracovat, pochopit, jakkoliv s tím naložit.

„Vypadá hrozně. Co když bude potřebovat psychiatra?" pověděl v jednu chvíli Andreas.

Mé tělo na to zaregovalo zoufalým, byť vlastně pobaveným úšklebkem – jo, s tim se možná trefil. Ale k čemu vlastně? Má cesta jako kdyby bez Chrise nedávala smysl. Vzájemně jsme si svítili v temnotě. Nikdo netušil, jak jsem se cítila. Ani já to nedokázala popsat. Rychlostí blesku jsem se propadala zpět do děsivé propasti deprese a osamělosti, ze které jsem se předtím dostávala takovou dobu.

„Znám někoho lepšího, než je psychiatr," poznamenala máma a s těžkým, nespokojeným povzdechem vytáhla z kapsy svůj mobil, „nerada to říkám, ale on jediný jí asi může pomoct."

První, co mě probudilo z hypnózy, bylo to jméno. Chris. Matka odešla do vedlejší místnosti, ale já to slyšela. Jasně to telefonu řekla to jméno. Vyskočila jsem ze sedačky tak rychle a neopatrně, až přepadl konferenční stolek před ní a Andreas ho musel chytat. Chris. Jo, řekla to. Fakt to řekla.

„Cože? Thomasi, jak to myslíš?" pokračovala v hovoru, netušící, že jí sleduju, „jak jako, že o tom teď nechceš mluvit? Copak Chris..."

Větu nedopověděla. Jakmile ono jméno vyslovila znovu, agresivně jsem jí vytrhla mobil z ruky a přitiskla si ho k uchu jako tu nejdražší věc na světě. Nekontrolovala jsem se.

Táta na pozdrav mým vybrečeným hlasem zareagoval dost vylekaným tónem: „Monn? Monn, proboha, jsi v pohodě?"

Já nejdřív rychle zavrtěla hlavou a zkusila zadržet další slzy. Skrze ně se mi pak přeci jen podařilo odpovědět.

„Ne," zaznělo jen, ale vyjádřilo to vše.

„Sakra! Já bych tomu klukovi nejradši rozbil hubu," zavrčel táta naštvaně a spíš sám pro sebe, „ale... nemůžu."

„Tati... já chci umřít..."

I s mobil jsem utekla na balkon. Los Angeles se rozkládalo všude kolem a jediné, co já chtěla, bylo se v něm někde navždy ztratit.

„Holčičko moje. Já... ty nevíš, jak mě bolí, že se tohle stalo. Všechno vim... Chris mi psal. Jsou věci, který s tebou doma potřebuju probrat. Poslouchej, vim, že to půjde těžko, ale nesmíš uplně ztratit hlavu."

Mluvil tiše a opatrně a já před očima viděla ten jeho ustaraný výraz. Tolik jsem si přála ho obejmout. Bylo mi špatně od žaludku a hlava mě bolela z úporného pláče. On jediný by mohl pomoct, to měla matka pravdu.