Dokonale perfektní

Kapitola stá devátá | Zpětné zrcátko ✓

Amanda se vrátila na ranč. Několik dní se neukázala a dnes přijela jen a jen kvůli mně, aby se rozloučila. Udělala dobře. Našla mě v pokoji, celou uplakanou. Díkybohu za ni a její milou náruč. Důvod mého zhroucení jsem jí odmítala sdělit – všechno by totiž svedla na Chrise. Naštěstí respektovala, že jsem o tom odmítala mluvit.

Nebýt právě ní, nejspíš bych se toho dne už na nohy nepostavila. Byla to ona, kdo mě utěšil a dal relativně do pořádku. Neuměla jsem si představit, že na nějaké klání pojedu – vždyť já si sotva uměla vybavit, že dojdu do auta.

„Monn, musíš," opakovala celou dobu zrzka, když jsme šli po chodbě, „nezbývá nám nic jiného."

Ani se mnou neprobírala to ohledně Thomase a mě – toho, že byl můj otec. Na moji Amandu nic nemělo. Byla ten nejchápavější člověk na světě. Dovedla mě až ven. Pomalým krokem jsme se táhly směrem k autu, zatímco v mé duši bublala potřeba někam utéct, schovat se a už nikdy nevylézt. Bez Chrise svět z nějakých důvodů nedával smysl.

U srubu vyčkávala Tania s ostatními. Ta kolem mého krku padla první a přes nadšení si ani nevšimla mých opuchlých očí. Ethan mě objal též, na rozdíl od Joeyho alespoň přišel. Mluvil o jisté výhře a vraníkově genialitě, ale já to nevnímala. Sotva jsem dokázala dýchat.

„Musíme jít," připomínala Amanda.

Do rozloučení s tátou se mi nechtělo. I proto, že to znamenalo přiznat si realitu –⁠ opravdu jsme to dotáhli takhle daleko; od zbrklého úprku od zlé Adelinde až sem, ke zdárnému odjezdu na klání a záchraně černé perly. Ale hlavně pro to, že on byl ten poslední, který mi poskytoval tolik potřebný pocit bezpečí.

Podrážky vydaly klasický zvuk, jak ostře zastavily ve šterku. Já i Amanda jsme rychle zmizely za rohem srubu.

Thomas stál opřený o stěnu kousek od auta, výjimečně zcela prostý výčitek, strachu nebo veškerého zájmu o názory ostatních. Držel Isabellu oběma rukala za pas, tiskl ji k sobě tak blízko, co mohl. Neodporovala, naopak. Dlaň položenou na mužově hrudi, zasněně mu koukala do očí a zájem rozhodně nepředstírala. Docela dlouho vydrželi zticha. Komunikovali beze slov stejně, jako tehdy v boxu u Gracia. Doufala bych v nějaké vyjádření, oni raději volili činy; blondýnka milovanému dovolila přiblížení. Políbili se. Odmítal ji pustit, stejně ona jeho. Dlaň vrátila zpátky na místo a očividně bolestivě kousla do spodního rtu, pro uklidnění, donucení; odtáhla se pouhých pár centimetrů, byť přeci. Celá roztřesená.

„Setkáme se v pekle, Thomasi Greene," vydechla ztěžka.

Neschopní dalších reakcí prostě zírali jeden na druhého, prožívali poslední minutu vydobitého nebe na zemi, dokud poblíž nezazněly známé hlasy.

Matka ucukla, táta nevěřícně, až zoufale zavrtěl hlavou: „Nepustím."

Uhnula pohledem a kdyby ho nepřinutila, nejspíš by ji skutečně už nepustil. Vypadali, že by tam mohli stát navždy. Jen, aby zůstali spolu. Podobní Romeovi a Julii, milenci ze znepřátelených rodů. Žena couvala, Thomas stále silou držel její ruku, dva kroky postoupil též. To už zavrtěla hlavou ona. Polkla, ve výrazu pečlivě potlačované silné emoce. Pustili se. Isabella otočila čelo k autu, vypnula hrudník a zahánějíc myšlenky studeně odešla. Muž ji pozoroval, jak mizela. Podruhé. Podruhé nechával Bellu jít, aniž by s tím souhlasil. Hrdlo mi sevřela podivná, nepříjemná úzkost. Táta dlouze zavřel oči a obličej vystavil slunci, dýchal hluboce, domlouval si. Nakonec se zahleděl do zlatého světla, možná ho schválně pozoroval, aby zahnal slzy. Koutkem úst uhnul do strany stejně posmutněle a kysele, co tehdy v obýváku. S prásknutím dveřmi se odebral zadním vchodem do domu. Dusil v sobě stejně silné emoce co blondýnka nebo i silnější.

Ohlédla jsem se na Amandu – nebyla tam. Utekla. Prostě se vypařila. Nikdy neutíkala, nikdy by neutekla ode mě když jsem jí potřebovala. Její city k Thomasovi musely být opravdu silné, že mě tam takhle zanechala. Zdálo se, že už jsem nebyla jediná, kdo se dnes cítila krutě zraněný. Sakra. Bylo mi jí vážně líto. Dozvěděla se to špatně.

Máma seděla na předním sedadle, pravým loktem opřená o volant. Palcem a ukazováčkem poraženecky svírala kůži mezi upraveným obočím. Nevnímala mě. Teprve, když zničehonic nasedl Andreas a přiřítili se taky Chris s Amandou a zbytkem, který hodlal prodlužovat bolestné loučení, strojeně zkontrolovala kvalitu světlého drdolu a narovnala zrcátko. Zhlédla sbalené věci, včetně dcery.

„Mami? Ty... brečíš?" přišla mi na jazyk první slova.

„Nebrečím, prohodila nepřesvědčivě, hřbetem dlaně při tom téméř rozmázla řasenku, „ale někdy... jsem prostě unavená."