Dokonale perfektní

Kapitola třicátá pátá | Hvězdy a měsíc ✓

Gracio statečně přebíhal řeku. Opodál nás pozorovala skupinka bobrů, stavících si zde přehradu. Voda zurčila a stříkala kolem a hnědáček ještě schválně pohodil hlavou. Líbilo se mu to. Chris ho klidně nechal si dovádět, což já tiše oceňovala. Měl ho vážně rád.

Na Chrisovu přítomnost za mými zády jsem si nezvykla, jak bych mohla. Jen jsem jí tiše trpěla a stále dokola vydýchávala podivné, zmatené pocity, které spolu s tím přicházely. Obzvlášť v momentech, kdy se mi ten dotyčný nebál dýchat do vlasů nebo přitáhnout otěže tak moc, až skoro stiskl i mé boky. Přemlouvala jsem samu sebe ke klidu, vždyť to byl jen naháněč krav, ještě navíc věčně nepříjemný – tělo ale mělo jiný názor. Nervozita vyhrávala.

Za řekou les pokračoval. Už ne tak hustý, pěkně do něj svítilo podvečerní sluníčko. Uběhl den a Trezzuro nikde. Koně i my jsme si už připadali fyzicky i psychicky vyčerpaní, já po těch dvou bolestivých pádech obzvlášť.

Za zatáčkou přírodní cesta stoupala kamsi do kopečka. Lesní porost řídnul a koně znaveně oddychovali. Chris mlčel jako hrob, já také. Neměli jsme si co říct. Bylo to přesně tak trapné, jak mi to připadalo.

„Jsme tady," pronesl rančer a seskočil z Orionova hřbetu.

Graciova kopyta zaklapala o kámen. Odfrknul si a jakmile Chris pustil otěže, svěsil hlavu. Měl dost. Ocitli jsme se na rovině; skále, poskytující relativně bezpečné, skryté útočistě. Nedaleko se vykresloval nádherný výhled na velkou louku, obklopenou hory a lesy. Za ní začínalo další údolí.

Chápala jsem, že dnes už dál nepojedeme, ani bych to nezvládala. Přesto mě ničilo prostě sesednout z koňského hřbetu, usednout na zem a jednoduše... sedět. Nedělat nic. Tupě zírat a zoufale přemýšlet o tom, kam vraník mohl zmizet. S Chrisem jsem se komunikovat nesnažila. Nechtěl by a já vlastně taky ne. Odvedl si Gracia a určitě byl rád, že se mě zbavil. Všichni tři koně stáli uvázaní kousek od nás, na zbytku vyschlé trávy. Hvězda už dokonce usínala.

Rančer mezitím založil ohniště. Ze sedlové brašny vytáhl zbytky jídla a přemlouval nás, abychom si dali. Já věděla, že sám skoro nejedl. Staral se o nás jako o vlastní. Pár minut jsem toho člověka pozorovala. Tu od cesty ušpiněnou kostkovanou košili a vševědoucí výraz, způsob, jakým neustále kontroloval koně. Cosi se ve mně hnulo. Nedokázala bych to popsat, prostě jsem jen cítila cosi podobného vroucí vděčnosti a dost možná důvěře. Nemusel by nám pomáhat, přesto šel a pomohl a to naprosto nezištně. Tak jako kdysi pomohl Amandě.

Večer nastal brzy. Seděla jsem u kraje vysoké skály, smutně pozorujíc žlutooranžové tóny nebe, ozářeného zapadajícím sluníčkem. Gigantický kámen k mému překvapení vůbec nestudil, naopak. Jeho hrubá struktura byla prohřátá. Mysl trápila úvaha o tom, jestli bych si raději vybrala dnes prožitý pád ze svahu nebo vrácení domů – odpověď by asi kdekoho vyděsila. Lepší spadnout a zemřít než se tam jít zpátky. Dokud mě matka nutila žít v denní rutině, otupovalo mě to dost na to, abych to nějak vydržela. Jen, co se mi z toho podařilo utéct, jsem jasně věděla, že po tomhle má duše netoužila. Věděla jsem to už jako malá, v době, kdy mi matka nutila drezuru. Nikoho můj názor nezajímal, tak nezbývalo, než zapomenout.

„Krásný, co?"

Letmo jsem na rančera pokývla, na pozdrav: „Rozhodně. To se musí nechat."

„Slyšíš ten zvuk spásání trávy?" přisedl si, „ten miluju. Uklidňuje mě."

Podivila jsem se tomu, že měl chuť mluvit. Většinu cesty mlčel. Asi se chtěl odreagovat. Jeho poslední otázka mi způsobila kyselý úšklebek. Trefil přímo do černého.