Dokonale perfektní

Kapitola stá dvacátá třetí | Perfektní způsob, jak zemřít ✓

Listy vrby skrývaly ono malé místo před ruchem okolního světa. Chris svíral můj pas; stejně jako malá Melita ruku, zároveň druhou dlaní nepouštějíc matčiny tmavé šaty. Celá rodina tiše přihlížela k náhrobku, na němž zelo vytesané jméno černé perly fríských koní. Už několikátý den jsme ve vzduchu cítili déšť a bouřku, ale nepršelo. Stejně jako dnes. Podivná atmosféra přispívala k mé neschopnosti promluvit.

„Trezzuro Fabiano mont Granto," pronesla jsem první slova s nebývalou vážností a úctou ke jmenované bytosti, mezi prsty svírajíc list papíru pokapaný slzami, „dal jsi mi víc, než bys kdy tušil. A nechtěl nic nazpět, jenom trochu pochopení. Dali jsme ti ho, veškeré, které jsme měli. Bohužel, hamižnost a bezohlednost jiných nás svedla na scestí. Prohráli jsme –⁠ avšak ne zbytečně. Z boje si odnáším nejenom jizvy, ale i tolik cenné zkušenosti. Ukázal jsi mi, kým doopravy jsem. Přišels do mého života jak blesk z čistého nebe a zachránil mě. Jenom díky tobě mám dnes svoji pravou rodinu, vidím celou pravdu. Chtěla bych říct," přerušilo na moment proslov opatrné nadechnutí, pokus zadržet pláč, „chtěla bych říct, že co netrpí, nežije. A Trezzuro Fabino žil. Žili jsme spolu a dotáhli to tak daleko. Byl odrazem mé duše. My oba nesli podobné jizvy z minula, nám oběma ubližovali. Vděčím mu za hodně. Se svou skrytou poruchou chování jsi znamenal živoucí důkaz toho, že dokonalost, po které děda tolik bažil, neexistovala. Což je dobře –⁠ kde je dokonalost, není posun vpřed a posun vpřed je život. Chyby jsou život. To jsi dal svému člověku, skutečný život. Za to tě miluju. Já ti toužila dát to samé. Omlouvám se, uhlový kamaráde; selhala jsem. Ale tvá smrt nebyla zbytečná a nebude zapomenuta. Naopak, díky tobě jsme světu sdělili pravdu. Nicméně přála bych si, aby věci dopadly jinak, ano. Chybí mi tvůj teplý čumák a štípání do lýtek. Pro mě jsi byl víc než kůň, byl jsi duchovním průvodcem. A nikdy, nikdy, nikdy nezapomenu na tvou milou přítomnost a velké tmavé oči. Byl jsi perfektně nedokonalý hřebec, který si našel perfektní způsob, jak zemřít. Něco mi došlo; legendy neumírají tragicky, umírají po svém. A to tys udělal, chlapče. Je to smutné, ale asi jsi zvládl svůj poslední úkol dokonale. Lépe, než jsme zamýšleli. Obětovals sám sebe a odešel tak, abys všem naposledy pomohl. Přesto nám chybíš. Byl jsi legendou a navždy budeš. Děkuju ti... Trezzie. Přála bych si tě navždy zachránit přede všemi –⁠ místo toho jsi ty zachránil nás všechny. Neumím říkat sbohem. A tobě... tobě ho asi zcela neřeknu nikdy, drahá černá perlo. Jak prohlásil můj otec, takoví koně se rodí jednou za sto let."

Černé růže, vzácné stejně jako tento kůň, se dotkly země a zakončily tím celý obřad. List papíru ve vánku padal také, pomalu. Melita pustila mou ruku a dovolila se schovat ke Chrisovi, konečně brečet.
„Je mi to tak líto," povzdechl si táta, „víc nemám. Jen, že je mi to opravdu líto. Bezohlednost a hamižnost některých lidí mě nepřestává překvapovat celej život."

Pohladil má záda a Chrisovi věnoval krátký, uznalý pohled plný vděku. Pak vzal do náručí Melitu, popotahovala a on nechtěl, aby znovu dostala další záchvat pláče. Sám předstíral ledově klidného, ale já věděla, že i jeho tohle zdrtilo, pouze to dával najevo jinak. My všichni ztratili někoho velice cenného –⁠ nikoliv peněžně –⁠ a my všichni truchlili, nesmíření s realitou. A společně s námi i celý svět. Gracio hebkýma nozdrama očichával své zkleslé majitele, poněkud nechápavě zírajíce k místu, kam jsme uložili urnu.
„Třeba je mu lépe, než když žil," zamrkala Nordika a hřbetem ruky setřela pár slz, „třeba jeho duše někde cválá po nebeských loukách. Přeci jen, něco tu po sobě zanechal. Jako kdyby věděl věci napřed."
Raději se hned uklidnila přitisknutím k Thomasovi, chovali se oba podobně, co my s Chrisem.

„Za Charcoal bych teď dala život," zašeptala jsem, hrdinně vydechla vzduch a s ním i hromadu stresu, odcházejícího z hrudníku v podobě pocitu jako když vám zvednou z těla těžké závaží.

Ztratit sen je vždy hrozné. A ještě horší je si přiznat, že sen, který jste si přáli, nebyl tím nejlepším. Bolestivá rozhodnutí a bolestivé konce mohou člověku někdy prospět víc než ty šťastné. Od fanoušků nám chodily dlouhé dopisy a maily, určené Trezzurovi a mně. Dostávali jsme to, po čem já bažila už roky –⁠ pochopení. Skoro celý svět soucítil s Monnou Green a ona díky nim dospěla; pochopila, že i její matka byla pouhý člověk se svými problémy a komplexy, nikoliv neomylná bohyně, a už s ní nehodlala mít cokoliv společného. Pochopila, že ona Isabelliny problémy řešit nemusela, nemusela být součástí něčeho, co nenáviděla. Těšilo by mě to, kdyby nás takové uvědomění nestálo tu nejcennější bytost.

Pomalu jsem došla k Trezzurově výběhu, kam brzy měla přijít Charcoal. Mé ruce chytily vrchní prkno ohrady, se zavřenýma očima jsem vnímala hrubost dřeva, vánek. To samé my dělávali s vraníkem –⁠ prostě existovali, spolu. Vítr náhle zafoukal silněji, pohrál si s pár pramínky mých krátkých vlasů. Po celém těle naběhla husí kůže. Tehdy naposledy jsem ho cítila, ten stín hřebcovi přítomnosti. Pocit, že snad mohl přicválat a radostně štípnout do lýtka.

„Měj se, kamaráde."

Slova odešla kamsi do šedých mraků na obloze. Já na ně zírala, před očima opět vzpomínky. Matka přestala věřít, tím to bylo, nevěřila, že my mohli vyhrát i bez pomoci. Jinak by nedovolila Trezzura přepnout. Přitom byl na obdélníku při prvním kole dokonalý, tolik plný života. Po třech krocích směrem k domu jsem ještě musela kouknout zpět. Na výběh, kde jsme toho tolik prožili. Na výběh, kterého se nyní místní ošetřovatelky bály.

Nejtmavší mrak visel přímo nad ohradou, za dalekým kopcem. Zemi smáčely první kapky lijáku, dopadaly i do mé tváře, oněměle sledující on velký mrak. Mysl si se mnou ošklivě hrála; pro ni vypadal jako on. Kopyta vysoko, dlouhá hříva vlající, na mohutné hlavě ono známé, skoro až černé oko. Ve své legendárnosti zhlížel dolů do údolí, nejspíš ho navždy ochraňujíce. Já se musela znovu usmát, těžko říct, zda více zoufalá nebo šťastná. Blesk proťal oblohu, rozsvítil i oblaka. Trezzuro Fabiano mont Granto naposledy zazářil –⁠ a jen a jen pro mě.

„Monn! Kristepane, pojď domů!" křičel od zadního vchodu táta, zděšený, proč stojím v bouřce.

Doběhla jsem ho, ale věděla své. Trezzuro mi dal sbohem. Zmizel z našich životů tak, jak to legendy dělaly; po svém. A to zcela. Fyzická smrt tohoto hřebce neznamenala, že by odcházel i z mé duše; byl ve všem. V každém zrnku písku tohoto ranče zůstával. Navždy. Téměř tak, jak jsem si to přála. Přišel, aby svou perfektní nedokonalostí napravil porouchané –⁠ a bohužel k tomu patřil i odchod. Možná, že to takhle ostatní lidé neviděli, ale já to chápala. Já Trezzurovi, jako vždy, rozuměla.