Dokonale perfektní

Kapitola dvacátá druhá | Něco nového ✓

„Za dva dny se s rančerem zase uvidím. Prý začneme pracovat nebo co. To chci teda vidět."

Vypůjčená strakatá kobylka, ta samá, která se námi jela na onu vyjížďku, se pode mnou ladně pohupovala. Spokojeně vydechovala lehce studený ranní vzduch, pozorující tři velké větrné mlýny v dáli. Člověk díky tomu rovnému terénu viděl vážně daleko.

„Musíš mu důvěřovat, Monn," odpověděla vážně Amanda, „dokáže Trezzurovi pomoct. Stačí mu to dovolit. Jo a mimochodem... jmenuje se Thomas."

Jo. Jmenuje se Thomas, je mu určitě tak ke čtyřiceti, má několik dětí a neměla bys s ním spát. Kristepane, mě ty výčitky svědomí snad hryzaly i za Amandu. Raději jsem zůstala zticha. Kamarádka pobídla svého vranného hřebečka do klusu. Zareagovala i má kobylka. Projížděly jsme po cestě mezi výběhy, Amanda totiž chtěla, abych jí pomohla nasbírat nějaké bylinky na louce nebo tak něco. Jestli tady chceš bydlet, musíš pracovat jako všichni ostatní, opakovala, když mě v šest ráno tahala z postele.

Jakmile koně zastavili na louce, začali se pást. Nedalo se tomu divit – všude rostly sice malé, ale zajímavé květinky. Amanda mi podala košík a radila, které trhat. Docela dlouho do toho byla zabraná, zatímco já si po očku občas prohlížela okolní přírodu. Vypadala nádherně, to se muselo nechat. Hory a lesy, cesty, které vedly kamsi do neznáma. Já se poblíž takové divočiny vyskytovala téměř poprvé. Možná, že jsem v zírání kolem hledala útěk před vlastními myšlenkami; pořád mi z hlavy nešla ta včerejší věc s Chrisem.

„Co víš o Tanie?"

„O Tanie?" broukla nezaujatě zrzka, „to, co všichni. Rančerova perfektní dceruška, která chodí s idolem zdejších holek a po večerech zpívá v baru. Nemusíme se. Neřeš proč. Prostě... si nesedneme."

S idolem zdejších holek? Ten černovlasý drzounek byl idolem zdejších holek? Fajn, víc jsem vědět nepotřebovala. Tohle stačilo. Nejspíš bylo rozumné se vůbec neptat.

„Ale... proslýchá se, že mají s Chrisem ve vztahu nějaký problémy. Co vím, tak Chris je děvkař. Nebo... ne vyloženě děvkař, spíš nikdy s žádnou nechodil na vážno, chápeš. Prý spolu ti dva chodí spíš protože... se to hodí – kvůli tomu, že je Tania Thomasova dcera a že je Chris Thomasovi sympatickej. No, já bych ho nechtěla. Je majetnickej a tak. Minulej rok se porval s jedním z Taniných kamarádů, to jejich vztahu rozhodně nepomohlo."

„Am?" přerušila jsem ji pohotově, „prosím, už nechci vědět víc."

Já vážně nechtěla. Tohle bohatě stačilo. Nic mi do toho nebylo. Díkybohu, že cestou zpátky už Amandu nenapadlo se k tomu tématu vrátit. Raději jsem ze hřbetu kobylky pozorovala pár dívek v květovaných šatech, které u jednoho z výběhů krmily koně mrkvemi. Vypadaly vesnicky a matka by se tomu určitě zasmála, ale... mně cosi hluboko uvnitř říkalo, že jim to vlastně docela slušelo. Zajímavě splývaly se zdejší přírodou. Tihle lidé měli život o dost jednodušší – očividně moc neřešili, co si o nich mysleli druzí.

Klidný dusot kopyt našich koní narušoval další, mnohem rychlejší. Neustále se to přibližovalo. Amanda raději zajela ke kraji a ohlédla se – z toho, co viděla, nebyla dvakrát nadšená. Dojelo nás tak sedmihlavé stádečko s jezdci, vedené Taniou a její hnědobílou kobylou. Vypadala o moc vysmátěji než včera. Když si mě všimla, zastavila. I přesto, že se to kobylce nelíbilo.

„Čau, mešťačko," zazubila se, „tak brzo ráno a už v sedle?"

„Ahoj... jo. S kamarádkou jsme byly hledat bylinky."

Nevěnovala Amandě ani jediný pohled, určitě záměrně: „Jsi zvaná dneska večer k jezeru, Monn. Vyzvednu tě u tebe v pokoji."

Já nemohla jinak, než překvapeně zamrkat: „Co? Kdo mě zve? Nikoho tu neznám."