Dokonale perfektní

Kapitola šedesátá | (Ne)vím ✓

Navečer Amanda přivezla víno. Měla jsem dvě skleničky a pak se uklidila k vraníkovu výběhu. Spal a já ho mohla tiše pozorovat. Dával mi zvláštní pocit jistoty a bezpečí.

Věc mezi mnou a Chrisem – existovala vůbec? Asi ano. Musela skončit. A nebylo to jen tím vínem, že jsem si to přiznala. Dnes mi totiž jeho slova způsobila skutečnou bolest a on se ani netrápil s jakoukoliv omluvou. Pokud mi jeho slova způsobovala bolest, něco to znamenalo.

Tupě jsem hleděla před sebe a uvědomovala si jediné: něco jsem k němu cítila. K tomu černovlasému naháněči krav s indiánským původem kdesi v americe. K někomu, kdo mě políbil a dalšího rána utekl. Hlas v hlavě měl pravdu, byla jsem hloupá. Děsilo mě, že i on nejspíš věděl, že to celé nezačalo tím polibkem. Ne, cosi se mezi námi dělo už od začátku. Už jen fakt, že i on si oblíbil Gracia, něco znamenal. Jak na něj vůbec přišel? Znal mě snad opravdu už dřív?

Jsi v bryndě, Chambersová. Pracně jsem zaháněla veškeré myšlenky na něj, na líbání i na upřímný pocit hladu, který poslední dobou přicházel společně s ním. Něco k němu cítím. Proč? Proč, panebože? Vždy to bylo intenzivní – buď jsme toužili jeden druhého praštit nebo políbil a vždy z toho oba z nás vyšli naštvaní. Byl to jediný kluk za celý můj život, který ve mně kdy vzbudil fyzickou touhu, ač jsem si to možná přiznávala jen částečně. A právě on jediný se musel chovat zrovna takhle? Nezasloužil si moji pozornost. Už ne. Já ho přeci nemohla mít ráda. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a složila ji do dlaní. Jeho ne.

Ráno Amandu bůhví odkud přivezl Thomas. Já už to ani neřešila a pokojně dál pokračovala v chystání Trezzurova žrádla. Žádnou z ošetřovatelek by k sobě totiž nepustil. Mým tělem pokaždé projela krátká vlna klidu, jakmile zabořil čumák do žlabu a já se mohla dotknout temně havraní, hebké srsti.

Rančer, doprovázený věrným borderákem Andym, procházel kolem. Věnoval nám zvláštní pohled. Měl talent vytušit, když něco nehrálo. Byl dávno oblečený ve westernovém, na sobě chapsy a v ruce lonž, asi pracoval od brzkých hodin.

„Ahoj, Monn," pousmál se přátelsky, „zahlédl jsem tě tu už kolem šestý, všechno v pohodě?"

Zahleděla jsem se do zelenomodrých očí a mírně se zamračila, tomuhle člověku se lhalo špatně: „Jo, jenom... nějak nemůžu spát."

„Hm," povytáhl nevěřícně obočí, stále s úsměvem, „dobře. Tak za hodinu tady, máme s Trezzurem spoustu práce."

Trezzie k nim vzhlédl také, potom mi otřel čumák o mikinu a vydechl teplý vzduch. Thomas už skoro odcházel.

„Ne. Dnes ne."

Zastavil: „Copak?"

„Dnes na práci nemám energii, promiň."

„Věřím, ale potřebujem s nim pracovat každej den, aby si zvykl. Andreas ti to vysvětlí – "

„Ne," odsekla jsem rázně a tváře mi zrudly, zato oči provinile uhnuly k zemi, „nemám na to energii, jasné? Přestaňte mě všichni pořád do něčeho nutit! Nemám na to!"

Rančer opět nasadil ten svůj otravně klidný tón hlasu: „Hou, hou, hou, počkej, co ti je? Takhle tě neznám."

Promnula jsem si oči a zhluboka vydechla, nato odstrčila vraníka, který taktéž nepřestával otravovat. Dnes ráno mi všechno lezlo na nervy.

„Dobrý ráno, kovboji!"

Chris. Ne, jen to ne. Stál u blízké kruhovky a jakoby nic odtamtud Thomase zdravil.

„Dobrý, zelenáči," oplatil mu muž s familiérním úšklebkem, rychle se však podíval zase zpět k nám.

„Promiň, Thomasi," špitla jsem v panice, zahlcená myšlenkami a emocemi, „promiň, já... dneska prostě... nemůžu."

Sledoval, jak utíkám. Jak rychlým krokem mizím k výběhům poníků, kde se budu moct bezpečně schovat, bez přítomnosti Chrise, Andrease nebo Amandiných vševědoucích očí. Jak se však dalo čekat, tam také klid dlouho netrval. Patrně jsem totiž nebyla jediná, kdo sem chodil smutnit; brzy se objevila Tania. Jen, co mě uviděla, nasadil sladký, ač uplakaný úsměv a usedla vedle. A obala mě. Usmála jsem se též. Nemusely jsme mluvit. Kdyby tak věděla, že mě její přítomnost bolela i těšila zároveň – sice už spolu nechodili, ale já cítila pocit viny ohledně Chrise. Silný. Podobně ohledně Thomase – copak já po něm vážně vyjela? Po něm? Co se to se mnou dělo?

Z myšlenek mou mysl vytrhl až kamarádčin zklesklý hlas: „Můj vztah s Fynnem na tom teď není nejlíp a... nevím. S Chrisem už se dohromady asi nedáme."