Dokonale perfektní

Kapitola šedesátá šestá | Tajné místo ✓

Stáli jsme tam ve tmě. Do chodby svítilo jen světlo ze zahrady, sotva jsme se vzájemně viděli. Chrisův pokoj byl o poschodí výš, ale prostě se nešlo rozloučit jenom tak, ne po tom celém.

„Já," promnula jsem si obličej, neschopná slov, „jsi v pořádku? Promiň za to... já... přišla jsem s Amandou."

„Monn, jsem hodně věcí, ale v pořádku fakt ne. Ale tim se nemusíš zabejvat. Potřebuju jít a... rozchodit tu přiopilost."

„Jestli potřebuješ o něčem mluvit, jsem tady pro tebe."

„Už to děláš zase."

„Co?"

„Staráš se. Furt tě nechápu."

Už i já si zoufale vydechla: „Prostě se starám. Dělám to odjakživa. Navíc... jsi můj kamarád, ne?"

Čekala bych odpověď, ale ne. Chris se podíval kamsi ven, cosi tam sledoval. Pak se nostalgicky ušklíbnul a pohlédl zpátky.

„Jak moc jsi ospalá?" optal se.

„Cože? Proč? Chceš si promluvit?"

„Ne, já jenom... vadilo by ti jít ještě ven?"

Připadalo mi to zvláštní, ale nenapadlo by mě odmítat. Chtěla jsem tu být pro něj. Připadalo mi, že všichni stáli proti němu, já taková být nechtěla.

O místě, kam mě vzal, jsem neměla ani ponětí. Bylo skvělé. Došli jsme do výběhu Graciova stádečka, ve které stály dva přístřešky. U toho prvního se nacházel schovaný žebřík, po kterém když člověk vylezl, našel menší prostor mezi střechou přístřešku, něco jako podkroví, akorát s nádherným výhledem přímo na koně. Usedli jsme na kraj a svěsili nohy dolů. Hvězdy a měsíc dnes nádherně svítili.

„Sem jsme šli? Zajímavé," mé koutky samy od sebe cukly vzhůru, „ale krásné."

„Chodim sem, když chci mít klid. Navíc vidim na hnědáka, to je plus. Monn... ta hádka... nechci o tom mluvit. Je to složitý, o dost složitější, než myslíš."

„Nemusíme o tom mluvit. Ani já to nechtěla vidět, neboj. Jakože... Taniu takhle neznám," otřásla jsem se.

„Jo," vyplivl nespokojeně ono slovo, „ona má víc tváří. Jedna z těch tváří mě chce zpátky pokaždý, když se rozejdem. Je to únavný."

„Proč se na ní prostě nevykašleš? Nic mi do toho není, ale... pro vás oba by to bylo nejlepší, ne?"

Podíval se na mě, i on sám vypadal zmateně ze svých myšlenek: „Bývalo to mezi náma fajn. Nevim přesně, kdy se to zvrhlo ve věčný hádky a nevěru a podobný věci... podivej, nechci znít jako blázen, ale znáš takovej ten speciální pocit, kterej máš, když jsi někym konkrétnim? Ten já s ní neměl. Rozuměli jsme si a to stačilo. Bylo to praktický."

Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe. Pochopila jsem o malý kousek víc z Chrisovi osoby; nerad ubližoval svým milovaným a proto se nerad vázal. S Taniou chodil protože k sobě necítili cokoliv speciálního. Tolik ho neničilo, když se pohádali. Došlo mi, že se Chris očividně bál vážných vztahů – bál se toho pouta a bolesti, kdyby o svou milovanou přišel. Hned jsem si vzpomněla na věci, které mi říkal při naší hádce v tom lese. To znamenalo jedinou věc; něco ke mně cítil, něco hlubšího než k Tanie. Znepokojeně jsem polkla. I já citila něco k němu. Dost možná něco hlubšího.

„Hej, Monn? V pohodě?" zajímal se, když viděl, jak tam sedím a mlčím.

Odtáhla jsem se a položila si ruce do klína: „Jo, v pořádku."