Dokonale perfektní

Kapitola stá desátá | Na mé straně ✓

Právě ve chvíli, kdy se pneumatiky matčina SUV odrazily od štěrkové cesty jsem si uvědomila, jak moc mi vlastně na Chrisovi celou tu dobu záleželo. Jak moc jsem si přála být s ním i přes to všechno špatné. Náhle jsem svých činů litovala. Litovala jsem přehnaných emocí, které ve mně bouchly. Před očima se mi promítal pohled na bolest a vztek v jeho tváři, když na mě křičel, abych vypadla z jeho pokoje. Zkazila jsem to. Že opravdu záleželo i jemu na mně mi také došlo až teď. Dovolil nám vzít s sebou Gracia tak, jak to bylo domluvené – kdyby chtěl, mohl to zarazit. Ale on ne. Zůstal u sebe v pokoji a nechal mě, abych si odvezla jeho koně. Sakra. Záleželo mu na mně. A já zradila veškerou jeho důvěru. Možná jsem se mýlila a přehnala to.

Výhled na ranč se ztrácel. Budovy se zmenšovaly, až nakonec zmizely zcela. Projeli jsme bránou. Zanechávala jsem za sebou tři zlomená srdce – to tátovo, Amandino a Chrisovo. Mé pocity se nedaly popsat. Zůstala jsem podivně otupělá. Prázdná, ale zároveň plná výčitek. Na klání jsme s Chrisem měli jet spolu. Měli jsme to vyhrát společně. Pro žádnou jinou holku by tohle nedělal, jen pro mě – protože mi věřil. Nehnutě jsem zírala do kožené sedačky a zrychleně, ztěžka dýchala. Ztratila jsem něco neskutečně cenného, něco, co už se nejspíš nedalo získat zpátky.

Andrease jsme vyzvedly u něj doma. Ještě tam něco potřeboval. Sice měl pěkný dům, ale žil v něm sám, jeho přítelkyně totiž prý před nějakou tou dobou zemřela. Matka ho zdravila nečekaně chladně. Neusmála se, nic. Také jen zírala před sebe. Jako kdyby kdesi uvnitř bojovala sama se sebou podobně, co já.

Jakmile jsme vjeli na dálnici, v naší drahé řidičce se probudily potlačované emoce. Náhle se zdálo, že si hodlala vybít vztek skrze drahé auto. Bohužel mohla, přepravník jel připojený jinde –⁠ od toho si Chambersovi platili pracovníky. Ráda řídila rychle, jenomže tentokrát to přeháněla, neměla zdravý úsudek. I Andreas prosil, aby laskavě zpomalila. Asi právě v ten moment mi došlo, že ani ona neprožila nejjednodušší život; vroucí emoce, které uvnitř dusila nyní, v sobě dusila předtím mnohem déle.

Zahleděla jsem se na Andrease. I on se ji snažil uklidnit. Ale proto mě nezajímal – něco mi na něm nesedělo. Červená košile. Počkat! No ano, červená košile! Měl na sobě tátovu červenou košili. Co?

„Andreasi... já jen, tohle je tátova košile, není?"

Zasmál se, ignoroval udivený tón mého hlasu: „Ne. Zůstala před nějakou dobou na ranči a Thomas ani netušil, že byla moje."

Zamračila jsem se; hladil matku po koleni. Panebože. Docvaklo mi to. Chodili spolu. A já to neviděla, neřešila. Klidně seděl v tátově červené košili a přivlastňoval si Isabellu Chambersovou. Proto nejspíš tamtoho večera už nedorazili do jízdárny. Mé tělo šokovaně zamrzlo. Matka chodila s Andreasem, ale milovala tátu. Klání nezačínalo vůbec dobře. Stejně jako matku před půl hodinou, i mě pohltila další vlna stresu. Ten rozhodně nikterak nezmírnil poté, co auto sjelo z dálnice a zabočili jsme po směru cedule ukazující k Adelindiným proslulým stájím.

Opravdu, opravdu jsem chtěla v tu chvíli křičet hrůzou. O pár desítek minut později už si to matka sebevědomě razila dlouhou chodbou vedoucí kolem drahých nerezových boxů. Koně uvnitř nás nedůvěřivě pozorovali. Zabočila k Adelindině kanceláři, od okolního světa oddělené luxusními dveřmi s koženým čalouněním. Pravačkou naťukala pár čísel do modrého svítícího rámečku vedle nich a pronikla dovnitř. Heslo věděla pravděpodobně od dědy. Já vyděšeně přešlapovala z místa na místo, čelo skoro polité studeným potem. Isabella Chambersová něco plánovala. A odmítala sdělit, co vlastně, ale vzala mě s sebou. Doufala jsem, že ne coby obětního beránka. Můj pohled bloudil kolem, srdce bilo při pomyšlení na ošklivé vzpomínky.

„Dáme milé Adelinde ochutnat její vlastní medicínu," procedila blondýnka za chvíli a velké dveře zase co nejtiššeji zavřela, pak dceru popadla za rameno, spěchajíc pryč.

„Mami, cože?"

Šeptala též: „Mám zaběry z bezpečnostních kamer. Usvědčíme tu mrchu. Nikdo nebude bít mé děti bez dovolení."

Za volantem seděl Andreas. Jakmile jsme nasedly, šlápl na to.

„Panebože, jak tě tohle napadlo?!" popadla jsem zadní část máminy sedačky.

„Napadlo mě to okamžitě ve chvíli, kdy jsem se od Thomase dozvěděla, co ti ta mrcha provedla. Koneckonců, docela ráda se jí zbavím," ušklíbla se a nasadila velké sluneční brýle, spokojená s výsledkem, „sociopatka zvaná Adelinde Sommer tady končí. Bití Trezzura i ostatních koní, tebe, trénink na rollkuru, pobízení ostrýma špornama a další věci, všechno je uvnitř tohohle malého USB. A po klání to poputuje přímo na internet, samozřejmě ve vhodné podobě. To rozhodně nabere pár tisíc, možná milionů shlédnutí! Stačí jediné video zachycující, jak drahá Adelinde týrá koně rollkurem a má po kariéře na zbytek života."

Vzalo mi to slova. Chtěla se mstít. Kvůli mně. Ona, ledová královna té nejkrutější zimy. Záleželo jí na vlastní dceři, ke které roky záměrně přistupovala s takovou odměřeností. Takže veřejnost se měla dozvědět pravdu o krutosti německé bohyně drezury. A Isabella tím pádem přiznávala svou chybu.

„Myslíš to vážně, mami?" zjihla jsem.

„Smrtelně vážně, dítě! Hodlám ji zničit," žena hrdě vypnula drobný hrudník, „mimochodem neboj, tobě už nic nehrozí, jsi jenom oběť. Což neznamená, že bys měla povolené na klání sundavat rukavice. Pamatuj, to Chambersovi nedělají za žádných okolností. Nepotřebujeme zbytečné problémy."

Páni. Tohle jediné slovo vystihlo mé pocity. Jednoduše páni. Matka stála na mé straně. Nebyla nadále tou zlou. Zírala jsem z okénka na ubíhající vozovku a snažila se ignorovat nehezký fakt, že alespoň jednou za deset minut Andreas místo řízení oběma rukama sáhnul mámě na koleno nebo ruku. Stres z návštěvy onoho krvavého prestižního areálu pomalu odcházel. Nahrazoval ho pocit zadostiučinění –⁠ skutečně jsme totiž vlastnili materál usvědčující Adelinde z odporných činů. Nemohla proti tomu nic dělat. Třeba existovala šance, že Trezzuro mohl prolomit prokletí jeho rodu a pocítit svobodu stejně jako já, když se nemožné zničehonic stávalo možným. Radost ale hned něco kazilo, ostatně jako vždycky a to sice myšlenky ohledně táty. S mámou k sobě patřili. A přesto hodlali nenásledovat svá srdce. To bylo špatně.