Dokonale perfektní

Kapitola šestá | Vítejte ve hře ✓

Slyšela jsem hlasy. Světlo zaštípalo do očí. Naštvaně jsem natáhla ruku před obličej, zmatená, nechápající vlastní existenci. Pod nos přišla známá levadulová vůně, připomněla matku, která ji milovala. Mozek začínal pomaličku fungovat. Přemýšlel. A netušil. Matka? Kde? Oči znovu zamrkaly. Bílý strop.

„Vyhráli jste závod! Poletíš do Ameriky!" jásal on známý hlas, „a doktor říkal, že budeš v pořádku!"

Chtěla jsem otevřít oči a odpovědět, ale nešlo to. S myšlením k sobě přicházely i další bolesti –⁠ hlava, zápěstí a nejvíc záda. Snažila jsem si vzpomenout, co se stalo a o čem ten hlas mluvil, ale marně. Jaká Amerika? Mami? Čas ubíhal. Odpolední slunce hodiny pražilo na Londýnské střechy a nechávalo roztéct zbytky našedlého sněhu. Ze snu bolavým zápěstím pronikl impulz. Ruka ostře zaryla prsty do potahu gauče. Před očima Trezzuro, jeho silné svaly, tahájící za otěže.

„Trezzuro!"

Výkřik proťal vzduch a i mě samotnou zvedl z vodorovné polohy. Trezzuro! Mozek přišel k sobě, paměť též. Impulzivně jsem začala s hledáním vraníka. Bylo mi jasné, že nemusel být v pořádku a že o něm matka nemluvila. Příliš jsem neztrácela drahocenné minuty koukáním kolem a prostě odhodila sako, opatrně vstala, abych nezhoršila bolest zad, utíkajíc ke dveřím, rovnajíc v mysli útržky vzpomínek do jasného filmu –⁠ nebo spíš hororu. Já ukončila sestavu a spadla. A vyhrála. Proto ten doktor, proto matčin úsměv, ty slzy.

Kdyby to nohy zvládaly, určitě bych areálem prosvištěla. Vraníkovo stání zelo prázdnotou. Již rychlý tep zrychloval. Představa o jeho utracení zatemnila mysl. Má maličkost ihned uháněla ven. Obrys hřebcova tmavého těla na mé tváři vyvoval dnes první, zcela upřímné pousmátí. Vraník žil a chodil, nekulhal. Naskočila mi husí kůže nadšením. Byl to on, žádný jiný frísan neoplýval takovou nádherou. Jakmile mě matka uviděla utíkat po dlážděné cestě, pustila lonž, načež vraník přestal odmítavě poskakovat a přemístil majestátní tělo co nejvíce ke kraji kruhovky.

„Panebože, mami! Co Trezzuro?"

„Skoro nic. Nic mu není, nezranil se," pravila překvapivě jedovatě, opouštějíc kruhovku, „sice odmítá veškerou práci na lonži nebo nedejbože sedlání, ovšem jinak vlastně nic. Jo a taky docela rád kouše. Není to ten kůň, který vyrazil na závody. Adelinde už o tom ví."

„Adelinde?"

Já vůbec nerozuměla většině informací, které říkala. Pravda, hřebeček koukal trochu jinak, ale tak hrozné to přeci být nemohlo.

„Ano, odjíždíme k ní zítra. Mimochodem, večer ho vezmeš na jízdárnu, ať vidím, jak zareaguje pod tebou. Na bolest hlavy si vezmi prášky."

Nic jiného nezbývalo. Nešlo jí odporovat, nedala by pokoj a ještě mi další dny naložila o to víc práce. Člověk nestihl takřka nic a už ho nutili trénovat.

Ač měla k té jedovatosti skutečné důvody –⁠ Trezzuro doopravy změnil chování. Dokola strkal tu velkou hlavu do kapes, při sedlání dokonce uhýbal a bez přivázání rovnou odcházel ze stáje. Jenomže proč? Sice málem vrazil do vysoké ohrady, ale něco takového přeci nemohlo natolik změnit koně. Do toho fakt, že jsme prý odpolední závod opravdu vyhráli – a byli předurčení se nyní kvalifikovat v USA. Sny se splnily. A mě to naprosto děsilo.

„Fajn," koukla na nás, jakmile ještě onoho studeného večera klaply dveře jízdárny, „tak rozhýbej."

„Jak jsi myslela, že zítra odjíždíme k Adelinde?" vrtalo mi hlavou dokolečka, „do toho ta Amerika... opravdu jsme vyhráli? Tomu nevěřím."

Maličko nejistě jsem pobídla vraníka ke klusu. Poslechl, ale několikrát pohodil hlavou. S přitažením otěží vykopl. Takovou silou, div jezdkyně stačila udržet špičky ve třmenech. Nikdy nic takového nedělal; samozřejmě, vždyť byl šampion, Trezzuro Fabiano mont Granto. Naleštěná kopyta narušovala klidnou hladinu písku a hrnula ho před sebou, svaly se viditelně napínaly s každým pohybem. Následoval další pokus o zpomalení, avšak vraník reagoval zcela opačně; nacválal. Což absolutně nedávalo smysl.

Matka nespokojeně založila ruce: „Vidíš? Neskutečné. A proč takový dotaz? Vždyť povídám, zítra odjíždíme k Adelinde. Co je na tom k dotazování? Stejně jako s tou výhrou. Snad bylo jasné, že vyhrajete."

„Panebože. K Adelinde?" vydechla jsem tiše, konsternovaná a ignorující její klasickou poznámku o jasné výhře, „a ano, vidím a cítím. Pořád přidává."

Odmítal klus i krok, zcela schválně. Ten Trezzuro, který ještě před pár dny pro plnění povelů dýchal. Proč? Kdyby mi to někdo vyprávěl, určitě bych nevěřila. Rychle jsme se přesouvali po obvodu dřevěných stěn. Přehnané bylo, když hřebec při dalším pokusu o zpomalení vší silou poskočil vpřed, jako kdyby mě toužil shodit. Dostal naštvanou ránu bičíkem, ignoroval i ji. Cítila jsem skutečné zmatení. O co mu šlo?

„Při pokusu o piaffu hrozně vyváděl. Příšerné. Vůbec nevím, co s ním to splašení provedlo, ale... musíme to spravit. Rychle," zavrtěla hlavou matka.

„Trezzuro, co je?"

Zastříhal ušima, opětovaně ucukl krkem do strany, záměrně trhal udidlem. Vyloženě vzdoroval. Tohle skutečně nebyl on.

„K Adelinde si sbal na delší dobu," pronesla bez nějakých větších emocí matka.

Já se zamračila, neschopná si věci srovnat: „Delší dobu?"

Její výraz působil zlověstně. Ty ledově modré oči nyní vypadaly ještě studeněji než kdykoliv předtím.