Dokonale perfektní

Kapitola čtvrtá | Dobrý jezdec, lepší kůň ✓

Trezzuro nesl své tělo poklidně vpřed, netáhl za otěže, shromáždění jsme zvládli velmi rychle. Houpal se jako na jemných mořských vlnkách, každý krok promyšlený a přesně mířený. Málem bych ani nevěřila, že zrovna já skutečně jela na tom Trezzurovi. Na koni, který pro mladou Monn, ještě před pár dny, zůstával jen nedosažitelným snem.

„Tak dobře, začneme. On je rozhýbaný rychle."

V matčině tváři zářil spokojený výraz, což se nestalo už vážně dlouho. Vypadalo to, že jí Trezzuro vyhovoval jako snad žádný jiný hřebec. Plánovala jsem mu dát lehkou pobídku do klusu, ale on předvídal. Věděl, co jezdkyně chystala. Jako kdyby si vše dávno pamatoval a teď už jen tiše trpěl nudou. Chtěl si hrát? Fajn. Začali jsme traverzálou. Při pohybu do strany kladl nohy ostře vedle sebe, lehce bořil kopyta do jemného písku a tím udržoval kontrolu nad vlastním tělem. Působil, že nějaká traverzála na něj byla jen slabý odvárek. Zastavil přesně tam, kde měl. Bez toho, aniž bych cokoliv poručila. Vlastně mě k drezuře skoro vůbec nepotřeboval.

„Tak tohle ne," zvrčela jsem a dala ostřejší pobídku.

Nejdřív naklusal. Hned poté se rozeběhl přímo do zdi, kde celé tělo ostře otočil. Vyhodilo mi to levou nohu ze třmenu a následně vyseklo otěže z ruky. Dopadla jsem do písku jako těžkopádný kámen, který na hřbetě jen vadil. Ten kůň měl ještě tolik drzosti si v klidu dojít na střed a čekat. Já se zvedla, celá špinavá. Nebylo to s ním tak jednoduché. Tedy, vlastně bylo – až moc. Vadilo, že dělal skoro všechnu práci sám.

„Nesmíš ho chtít ovládat, ale ladit s ním. Adelinde říkala, že se pak občas vzteká a dělá naschvály. Ten hřebec je velmi dobrý, Monno," pronesla matka ledově, „doufám, že je dost dobrý pro tebe."

Pohlédla jsem na ni naprosto nechápavým pohledem. Tohle ještě nikdy neudělala, nikdy mě neshodila. Ona. Ta, co mě vždy pokládala za svůj šperk. To ne. Po svižném oprášení tělo hbitě nasedlo zpět. Trezzuro rozpohyboval svaly a nechal toho, podle něj beztak neschopného, jezdce, aby laskavě srovnal svůj sed.

„Hlavně žádné naschvály. Nemáš se s ním prát, ale ladit," zopakovala.

„Já vím," odsekla jsem tak nějak bez zájmu o to, co vlastně říkala.

Dostal opětovnou pobídku ke cvalu. Tentokrát už běžel lehce a klidně. Připadal mi o dost inteligentnější než jakýkoliv jiný kůň, který kdy naším tréninkem prošel. Ze cvalu do rychlé piaffy; jako to dělával Gracio. A dostal přidané dva prvky hned poté. Zajímalo mě, jak něco takového chtěl zvládnout. No, bez problému. Dokonce se tvářil, že šlo o něco naprosto normálního. Kopyty zadrhnul na místě. Stál znovu přesně ve středu, vedle matky. Prostě předem věděl, co dělat. Když ale nespokojeně pohodil hlavou, přestávalo to celé dávat smysl. Co zase mohlo být špatně?

„Říká si o něco těžšího. Co Gracio považoval za náročnější, je pro Trezzura trapně lehké. Začni konečně pořádnou sestavu a nezkoušej ho, nemá to rád."

Matka mi pohledem přejížděla po nohách. Nejspíš kontrolovala sed, jestli měla dcera dost prošlápnuto, holeně v kontaktu se sedlem a seděla hluboko. Začínala mě vážně štvát. Byla jsem zvyklá na chválu, ale teď dělala, že má osoba nebyla pro toho hřebce dost dobrá. Jeho silné tělo se vydalo znovu vpřed. Pirueta, objet půl jízdárny, změnit směr, malý kruh v pracovním klusu, dovnitř plec, od stěny ke stěně, další piaffa, shromážděný klus a traverzála. Travers, opět objet jízdárnu a obrat kolem zádě. Pasáž, ustupování na holeň. A můj oblíbený kontracval. Všechno zvládal přesně, klidně, pružně a zcela dokonale. Jako naprostou samozřejmost. A navíc stále aktivně předvídal pobídky.

Svalnatý krk nechával nesený ve velmi kvalitní pozici bez nutnosti většího rovnání v průběhu. Já na něm seděla víceméně spíš jen jakožto dekorace, doplňující celou jízdu. Zvedal svá mocná kopyta vysoko, zatímco jiná bořil do písku a každou sekundou ukazoval, kolik energie dokázal využít a přesto stále zůstat jemný. Mé uhlově zabarvené sako s ním dokonale ladilo, vyleštěné boty pevně přitisknuté k jeho tělu. Nakonec zkousl udidlo a přešel do úklony. Přední vypnul zcela rovně, hlavu pokládajíce pouhých pár milimetrů od písku. Tajil se mi dech. Tolik síly svalů, tak velký kůň. A přesto dokázal předvést figury s dokonalou a naprostou něhou, citem. V rychlosti nás vyhoupl zpět na všechny čtyři. A pak náhle celou jízdárnou zarezonoval zvuk, který jsem neslyšela už několik let; má matka tleskala. Nadšeně, bez přetvářky.

„Byli jste skvělý! Budeš s ním vyhrávat po celém světě!"

Já trochu paralyzovaně seskočila a jen ji sledovala. Ona to myslela vážně.

„Jo, díky, asi jo," špitla jsem a popadla otěže, zatímco jsme oba zamířili směrem stáj.

Po odsedlání a nakrmení toho až moc dokonalého zvířete si zhrzelá Monn jen kecla k jeho boxu a zadumaně hleděla na podlahu. Bylo to divné. Připadalo mi, že ten kůň zvládal všechno za mě a matka tomu ještě tleskala. Tohle celou dobu chtěla? Najít koně lepšího než Monn? Představovala jsem si, že vlastnit Trezzura bude sen. Ale ono ne. Náhle se drezura nestávala zábavou, ani výzvou, ale prostě jenom velkou lží. Předstíráním, že to jezdkyně je tou dokonalou, i když dokonalostí oplýval především kůň. Hřebec mezitím spokojeně pojídal krmení s vitamíny, většina ostatních koní už prostě spala. I to žrádlo jedl ukázkově.

Pomalu jsem prošla kolem boxů a nakonec se vydala po schodech do pokoje. Nebylo přesně jisté, co dál matka zamýšlela. Já věděla jen, že má osoba nehodlala nechat toho koně, aby ji měl na hřbetě jen coby ubohou dekoraci. Ne po tom, co mě připravil o Gracia. Monna Chambers měla na víc. Na mnohem víc než sklízet chválu za to, co vlastně z většiny nebylo její zásluhou. Přišlo mi absurdní, že nejspíš nějak takhle to dělala Adelinde. Vždyť právě jí všichni považovali za bohyni drezury, zatímco tím pravým bohem byl celou dobu její, velmi dobře vytrénovaný, kůň. Už se nemusela ani tolik snažit, že? Společně s každovečerní rutinou, kterou představovalo rozpuštění světlých vlasů do culíku a sundání rukavic, mou hlavou procházely i myšlenky o Graciovi. Kam asi jel? Co ho čekalo? Jak se beze mě cítil? Co když trpěl strachem? Trezzuro ho sice nedokázal nahradit, ale alespoň částečně vyplnit prázdnotu, kterou tu po sobě zanechal, ano. Já nikdy nechápala matčin přístup. Vždy odmítala, abych jezdila na více než jednoho koně. Nejspíš to považovala za nekázeň, nevhodné rozptýlení. Stále jsem si nebyla jistá, jak bez hnědáka přežít. Nejspíš nezbývalo nic jiného, než to prostě přijmout. Znovu.