Dokonale perfektní

Kapitola čtyřicátá druhá | Názor ✓

Cesta zpátky probíhala. Nic víc bych o ní nedokázala říct, jen to, že probíhala. Nastala a neptala se na názor. Byla jsem hloupá – já si totiž připadala ještě provinileji, než když jsme do srubu dorazili. Moc dobře jsem si uvědomovala, že bych měla být vděčná za Trezzurův návrat a za Thomasovu pomoc, za absolutně všechno. Jenomže to nešlo. Veškerou radost překryl ponurý stín vzpomínek na včerejší večer. Připadala jsem si ublížená a provinilá zároveň a to kvůli ničemu. Vždyť na Chrisovi přeci nezáleželo... přesto mě mrzelo, jak včerejšek skončil. Chtě nechtě mi totiž ten naháněč krav alias indán začínal být sympatický a já o nové přátele stála.

Výlet končil a s ním i Chrisovo přátelské chování. Udržoval si stejný studený odstup jako dřív. Už jsme spolu příliš nemluvili, jen, když jsme museli. Věci se vracely do normálu. Náhle se mi na ranč nechtělo ještě víc.

Přesně podle rančerovi předpovědi nás vraník pečlivě následoval. Od první chvíle, kdy Hvězdiny otěže přistály v mých rukou, jsem věděla, že už nás Trezzie neopustí – pečlivě mou kobylku totiž hlídal. Byl úžasný a já měla špatnou náladu kvůli nějakému černovlasému drzounkovi. Hloupost.

Vzali jsme to druhou stranou, krátkou cestou mezi horami, takže cesta měla zabrat jen dvě hodiny. Poslední ohlédnutí za srubem, který se pomalu ztrácel ve změti stromů, mi připomínalo, že realita volala. Čekala nás práce, Amanda, řešení bodoucnosti a čekání, kdy mě matka vystopuje a zbije. Přesto mě nejvíc trápily vzpomínky na tmavě hnědé oči.

Už v bráně nás vítaly nejméně tři uštěkané borderky. Nadšeně pobíhaly kolem koní a já se bála, aby je Trezzuro náhodou nepokopal. Díkybohu, že si je Thomas zavolal. I s nimi nás předjel a jakmile se vyskytl výhled na Trezzurův výběh, ze kterého tak schopně utekl, otevřel bránu. Pobídka přinutila unavenou Hvězdu naklusat. Vraník ji následoval až za ohradu, která se za ním následně zavřela – a zamkla, raději.

„Panebože! Zvládli jsme to!" zazubil se rančer nadšeně, „to je neskutečný."

„Jo," přikývla jsem, tak nějak zkleslá, „zvládli."

Něco se se mnou dělo. Mé tělo nedokázala prociťovat radost tak jako dřív. Sesunulo se z kobylky a předalo ji ošetřovatelce, načež sebou pohodilo na nejbližší lavičku. Chris akorát opodál přivazoval hnědáka k bidlu. Bylo to divné; vrátili jsme se a ranč žil dál. Jako kdyby se vůbec nic nestalo, jako kdybych málem nezemřela kdesi v horách a neztratila koně za statisíce. Bolely mě nohy. A ani na tom nezáleželo.

Zvuky zpěvu ptáků a dýchání borderek přehlušilo cosi dalšího. Kdosi velice rychle běžel naším směrem. To už v mladíkovi poblíž emoce vyvolalo – opustil Gracia a usmál se. Tania. Tmavě hnědé, kudrnaté vlasy, rozzářený úsměv a červené minišaty. Jo, určitě Tania. Skočila Chrisovi kolem krku, tváříc se, že ho neviděla dvacet let, celá unešená.

„Já tady umírala strachy!" zarezonoval její zvonivý hlas širokým okolím.

Chris jí objetí samozřejmě opětoval: „Ty máš ale stisk, kovbojko. Ahoj."

Jak ho políbila, nějak jsem se na to nepotřebovala dívat. Mé kroky zamířily do areálu, najít sprchu, Amandu a něco k jídlu. Věci, které mi byly milé.

„Ahoj, Monn!" zvolala dívka, jakmile mě uviděla procházet kolem, „co se ti stalo? Jsi celá odřená, zlato!"

„Nic, nic. Skoro nic."

„Tak za námi potom přijď!" křičela ještě.

Určitě sledovala má záda a nechápala, proč jdu pryč. No, co na tom. Nějak mě to nezajímalo. Pachuť včerejška v duši stále zůstávala a odmítala odejít. Najednou, zničehonic a netušíc z jakých důvodů, jsem Chrisovu přítomnost vnímala trochu jinak. Intenzivněji. Nebyl mi tak ukradený jako dřív. Jednoduše zabolelo, že mě tam včera tak surově nechal a ani mi nedovolil se třeba omluvit. A vidět ho, jak teď věnuje pozornost Tanie... bolelo také. Jsi tak hloupá, opakovala jsem si neustále.

Aby toho nebylo málo, dorazil veterinář kvůli Trezzurovi. Měl ošetřit ty škrábance. Jen jsem úplně netušila jak přesně – vraník by na sebe sahat nenechal. Nevěděl ani on sám; když dorazil, očekával nějakého hodného, velice dobře ochočeného pracovního hřebečka. Takového jako byla většina na Greenovic ranči. Jakmile však uviděl můj obličej, křičící svůj slavný britský původ na míle daleko, nějak asi začal tušit, že cosi nehrálo. Šlo o tmavovlasého vysokého chlapíka ve středních letech, oči zelenější než snad kdokoliv jiný v německu.

Černá perla postávala na svém obvyklém místě. Spásal trávu, ovšem jakmile uviděl tři postavy, nervózně popoběhl. Thomas rychle zavřel bránu, ve tváři obavy. Hřebec ihned přidal do klusu a začal obíhat kolečka. Rozhodně nechtěl, aby ho kdokoliv chytal nebo na něj sahal.

„Není to... Trezzuro? Jako ten Trezzuro?" zamračil se nechápavě veterinář a pohledem tiknul od jedné osoby k druhé, „proč vypadá takhle? A jak – "

„Dlouhý příběh," pokrčila jsem znaveně rameny.

„No, tak dobře," vydechl, „chytíte ho nebo?"

Teď kouknul Thomas pro změnu na mě: „Co myslíš?"

„Chytit nepůjde. Nenechá nás. Co s ním vůbec hodláte dělat?"

„Má škrábance od medvěda. Dost hluboké. Potřebuje dezinfekci a možná i zašití," osvětlil situaci v rychlosti kovboj.

„Musíme ho uspat," pronesl suše ten chlapík a ihned začal ve velkém batohu hledat nějaké věci.

„Ale on... hodně zhubnul a... je unavený. Navíc, od medvěda, to – "

„Neboj, Monn," přerušil ihned větu rančer, nejspíš, abych nic nerozebírala před tím dotyčným, „bude v pohodě. Už jsme tohle s koňmi dělali. Jen usne, nic víc."

Zavrtěla jsem nespokojeně hlavou. Od medvěda? Jako vážně? Navíc, instinkt prostě s ničím takovým, jako bylo uspání, nesouhlasil. Ani Thomas mi to nemohl vyvrátit. Krávy a koně v okolních výbězích bedlivě pozorovali veškeré dění, jedna klisna dokonce dala hlavu přes ohradu. Jak hřebec běhal kolem, nakonec opět zastavil u kyblíku s vodou. Veterinář konečně vycítil vhodnou chvíli. S přimhouřenýma očima vyměřoval správné místo k zásahu uspávací šipkou, ukazováček opatrně položený na spoušti. Vraník otočil hlavu. Chtěl nás vidět. A zíral v ten moment přímo do mých očí.

„Perfektní," špitnul ozbrojený muž a v té jediné sekundě stiskl spoušť.

Moje obranářské instinkty vůči tomuhle zvířeti se v tu vypjatou chvíli projevily naplno. Zcela bezohledně jsem do veterináře strčila. Spadl na Thomase, který naštěstí stihl je oba zadržet. Střela skončila v trávě a já okamžitě zamířila k vraníkovi. Popošel dál od místa, kam šipka dolétla a v klidu zastavil v rohu.

„Promiň," špila jsem na něj, on to kupodivu opětoval zastříháním uší.

„Monn, proboha!" volal z druhého konce louky rančer, „co děláš, proboha?"

Pohled upřený na Trezzura, díky naštvání na Chrise plná zarputilosti. Já už rozhodně nehodlala nechat nikoho, aby tomu hřebci ubližoval. Včetně sebe samé. Považoval mě za jediného člověka hodného jeho důvěry, tak s ním bylo potřeba podle toho zacházet. Symbolicky jsem si rozpustila světlé vlasy, které spadly kousek pod ramena. Jen já a vraník. Volně. Nic těžkého.