Dokonale perfektní

Kapitola sedmdesátá šestá | Důvěra ✓

Padla noc. Hvězdy zářily téměř stejně silně, co dnešní úplněk. A já si přes všechny starosti ani neužívala výhledu. Stála jsem na začátku cesty, vedoucí ke garážím a netušila, jestli tohle stálo za to. Jestli mělo cenu se s ním ještě naposledy sejít a sdělit mu své pocity. Část mě věřila Amandě a radila mi, abych raději ochraňovala sebe. Zatímco ta druhá by za Chrisem vyběhla už dávno.

Zaposlouchala jsem se do cvrkotu cvrčků spolu s houkáním sov a odvážně vyrazila vpřed. Svítila až předposlední garáž, ze které zároveň vycházel tišeji hrající metal. Chris tam vážně byl.

Neslyšel a ani si nevšiml, že bych přišla. Ležel na zemi a nějakým nářadím se hrabal v útrobách velké černé motorky. Vypadal jinak; na sobě od oleje zamazané pracovní kalhoty a uplé tmavé tílko, vlasy svázané, zamračený. Asi mu tam něco nešlo. Většina místních, kteří o něm tak rádi mluvili, nejspíš netušila, že pracoval i v noci.

Pár slovy si německy zaklel a odhodil nářadí. Nato popadl další, pak ale zjistil, že potřeboval jiné. Neřekla jsem ani slovo. Obratně se vyhoupl do sedu a spolu s tím vzal do ruky konečně ten správný klíč. Lehl by si zpět, kdybychom se na sebe nezahleděli.

Vstal a udělal pár chválně pomalých kroků blíž ke mně, zatímco si hadrem čistil ruce od oleje, ten milerád zahodil. Klíč si však v ruce nechal a když stál dostatečně blízko, jemně mi ním rýpl do hrudi. Vyčítavě.

„Co tady děláš?" pokývl.

„Tania mi řekla, že tady pracuješ. Chci s tebou mluvit. V soukromí a sama."

„No, jak řikáš, pracuju. Myslíš, že mam čas na mluvení?"

„No tak, Chrisi."

Ustoupil. Sebral hadr a opět ho odhodil, jen tentokrát tam, kam patřil. Nenechat ho převzít kontrolu, opakovala jsem si. Popošla jsem k rádiu, ze kterého hrál metal a ztlumila ho.

„Myslim to vážně."

Chris se ušklíbl, stále to vážně nebral: „Vypadá to tak."

„Jsi naštvanej?"

„Ne. To bys nepochopila."

Vypadal, že si hodlal zase lehnout pod motorku a ignorovat mě. Nemohl se chovat hůř. Vyrazila jsem za ním, popadla jeho rameno a otočila ho zpět, výraz zarputilý, rozhodnutá tohle dokončit.

„Hodláš už zase dělat tohle? Líbat mě a pak se mnou nemluvit? Přestaň už!"

„Fajn!" podrážděně sebou cukl, „budeme mluvit! Co potřebuješ?"

„Nemohl by ses chovat normálně?"

Mlčel. A já obrátila oči v sloup.

„Tak promiň, dobře? Nechtěla jsem ti sem takhle nečekaně vtrhnout. Asi ti to vadí nebo co. Ale... musim s tebou mluvit o tom dnešku a tom všem, Chrisi."

„Nevadí mi, že jsi tady," zamumlal polohlasně.

„Vážně?"

„Ne," tentokrát obrátil oči v sloup on, „jenom nechci, abys věděla, že dělám i v noci. Thomas občas potřebuje někoho na spravování motorek, nikdo to tady neumí a já mam motorky dost rád."

Nechápala jsem: „Ty nechceš... co?"

„Zapomeň na to."

Já se odmlčela a couvla ke stolu, abych rádio ještě víc ztlumila.

„Kdo si myslíš, že jsi, aby sis sem přišla a vypínala mi metal, hm?" pousmál se – konečně.

„Tvoje přítelkyně, ne?" pokrčila jsem rozveseleně rameny, narážející tou větou na dnešek.