Dokonale perfektní

Kapitola třicátá první | Za horskými hřebeny ✓

 „Jak to myslíte, že je to špatné? Přeci... přeci nemohl zmizet, nemůže ani být tak daleko, najdeme ho, jenom – "

„Monn, poslouchej mě, prosím," snažil se mě uklidnit, zatímco jsem ze sebe panicky sypala jedno přes druhé, „poslouchej mě. Pamatuješ, co jsem ti říkal o té poruše chování?"

„Nemůžete vědět, jestli něčím takovým opravdu trpí! Koně přeci nemají poruchy osobnosti, jste blázen!"

„Vím to jistě, my už s takovými koňmi dřív pracovali. Proto jsem šel k němu do ohrady a zkoušel ho. Trpí tim naprosto určitě. Nechci ti o tom teď říkat víc, jde mi jen o to, abys pochopila, v jaké jsme situaci."

Dech se mi zrychloval. Na hrudi nepříjemně tlačilo a v uších pískalo. Stres pohlcoval každičký centimetr mého těla. Trezzuro Fabiano mont Granto, drezurní legenda a miláček veřejnosti, prý trpěl poruchou osobnosti – a co víc, teď se jen díky mně nejspíš opravdu ztratil. Hvězda mou nejistotu vycítila a několikrát nespokojeně pohodila hlavou, nakonec dokonce popošla blíž ke zbylým dvěma koním. Teprve v ten moment se před námi otevřel výhled na drsnou krajinu, na ty rozložité hory, obklopené lesy. V takovém prostředí se mohlo frísanovi stát cokoliv.

Pohlédla jsem na rančera s upřímnou hrůzou, celá zbledlá: „A v jaké jsme situaci?"

„Zbývá málo času," povzdechl si, „musíme jet dál a doufat, že někde zastaví. Mám s sebou narkotizační střely s pistolí, nosím to v sedlový brašně pro případ nouze. Nechci ti lhát... ale ani mazat med kolem pusy. Pár koní tady už o život díky ztracení přišlo, což se jemu nejspíš nestane, je silnej. Asi nakonec zavolám na ranč, aby vyrazilo několik chlapů na koních a hledali ho taky – kdyby ho našli, uspí ho a dají mi vědět. Vrtulník a podobný věci nejsou nejlepší nápad, vyděsilo by ho to ještě víc. Takovýho koně musíš hledat potichu."

Chris pustil Graciovy otěže, aby se hnědák mohl napást a rovnajíce si vše v hlavě se odmítavě zamračil: „Počkej, počkej, kovboji. Chceš říct, že tady s Chambersovou vyrazíme do divočiny, hledat jejího koně, kterýho si ztratila sama? Vždyť vůbec nevíme, kam ten hřebec běží! Jestli trpí tím, čím myslíš, už ho nemusíme najít nikdy. Poběží pořád dál a dál."

„Proto musíme vyrazit hned teď. Budu stopovat a snad ho brzy chytíme. Když ne, zastavíme v mém srubu, kterej se nachází támhle za těmi horskými hřebeny, v údolí," Thomas ukázal kamsi daleko, přímo tam, kam vedla cesta, „nic jinýho nám nezbývá."

Neslyšela jsem skoro nic z toho, co rančer naposledy říkal. Mé tělo tam sedělo odložené, strnule zírající před sebe. Hlavou mi běžely všechny hrozivé scénáře, které mohly nastat. Dostali jsme se do vážného problému – to já ještě nezažila. Já, kromě tréninků, vyhrávání závodů a nějakého toho matčina bití, reálné problémy řešit nemusela.

„Už ho nemusíme najít nikdy. Poběží pořád dál a dál," zašeptala jsem, opakujíc ta slova po Chrisovi.

„Jo, dost možná," odsekl.

„Takže jsme ho ztratili? Takže už ho nenajdeme? My ho musíme najít, chápete?! Musíme!"

Neodpovídali. Chris bojoval se svým vlastním vztekem a Thomas neměl slov. Se slzami v očích jsem nevěřícně pozorovala přírodu kolem, jako kdybych doufala, že je to zlý sen. Že se probudím a tohle přejde.

Hvězda se náhle dala do pohybu. Následovala zbytek stádečka. Orion hrdě vyrazil po cestě, vstříc horám. Chris sice nechal hnědáka jít, ovšem zloba se v něm viditelně vařila. Tak trochu právem.

„To není fér! Nemůžu za ztracení toho koně, já si jenom bral zpátky odcizenej majetek! Proč bych s váma měl projíždět polovinu německa?!"

Rančer sebou trhnul a věnoval mu ošklivě vyčítavý výraz: „Třeba proto, že chceš pomoct. Připadá ti, že bych tady byl dobrovolně? Ten čas ti pak bohatě zaplatim, jestli je to takovej problém. Sakra, mladej, chovej se jako chlap. Tania to bez tebe chvíli přežije, neboj. Tady jde o toho koně... o nic jinýho."