!PŘEPISUJE SE - V ČÍSLECH KAPITOL JE BORDEL! NEDOKONČENO, DOPISUJE SE.
Někdy to přijde z minuty na minutu. Vše je v pořádku a pak stačí jediný krok vedle k tomu, abyste pocítili sílu pádu. Dlouhého, nezastavitelného pádu s nejistým koncem. V mém svě...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
A/N: Tohle je Chrisovi vážně hodně podobný. Prakticky do vypadá jako on zezadu 0w0
Zpoza dveří hrál pomalejší metal. Obklopovala mě tma – jediné světlo běžně vycházelo z Chrisova pokoje a právě tam dnes bylo zhasnuto. Opatrně jsem vzala za kliku a nakoukla dovnitř. Ihned mě praštil do nosu silný závan tabákového kouře. Svítila pouze svíčka na stole. Za našedlou mlhou se mi podařilo jasně rozeznat Chrisovu tvář. Seděl na postěli, hleděl před sebe, opřený o stěnu. Jeho výraz byl o moc jiný, než jak jsem ho znala. Já ho znala naštvaného, rozzuřeného, odmítavého, to všechno ano – ale ne v depresi. Tohle připomínalo cosi mezi depresí a velkým vnitřním vztekem. Popravdě, docela jsem se toho celého lekla.
„Chrisi?"
Cuknul sebou, doslova se lekl: „Ty už jsi tady?"
Na sobě měl jakýsi béžovo černý pletený svetr, tmavé vlasy rozpuštěné. Vypadal o moc jinak.
„Já," zavřela jsem dveře a zakašlala, ten kouř mě dusil, „už? V tuhle dobu většinou spíš."
„Jo? Aha, to... kolik je hodin?"
Zmateně zamrkal a podíval se na svůj mobil. Odpovědi netřeba. Sám se tomu podivil.
„Půlnoc," zamumlal otráveně.
Metal jsem tlumila, abych ho alespoň slyšela. Jeho kytara ležela pohozená na zemi, stejně co batoh s věcmi. Tohle se mu nepodobalo.
„Všechno v pořádku?"
I když jsem si přisedla na postel, nepřitáhl si mě k sobě, ani mi nevěnoval žádný pohled. Choval se ledově a odtažitě. Takový nebyl už dlouho. Zároveň se však z nějakých důvodů zdál podivně zranitelný.
„Ne," odpověděl jen a vydal se uklízet si věci zpět do batohu, nejspíš ním totiž hodil a díky tomu z něj vypadaly.
Zíral do země a nebavil se se mnou. Měl nějaký problém. I kdyby mi řekl, ať jdu pryč, nešla bych. Už jsem ho přeci jen znala; když potřeboval pomoc nejvíc, nikdy si o ni neřekl a všechny akorát odháněl.
„Víš, že mně můžeš říct všechno."
Nenápadně jsem vstala a pověsila bundu po jeho otci na blízký věšák. Zprvu ho ani to nezaujalo, ale nakonec se přeci jen ušklíbl a když odhodil poslední věc do batohu, poněkud zamračeně mi oční kontakt opětoval.
„Pracuju od rána do noci, to je celý. Co je na tom."
„To... to mě mrzí, Chrisi," zamrkala jsem nervózně, překvapená tou odpovědí, „ale my taky máme hromadu práce."
