Dokonale perfektní

Kapitola čtyřicátá osmá | Vítej v realitě ✓

Seděla jsem na světlém koženém gauči v Greenovic rozlehlém obýváku. Obklopovaly nás obrazy koní, umělé kožešiny a fotky jejich rodiny. Ve velkém krbu přímo naproti praskalo, jak plameny pohlcovaly obětovaná polena. Nordika postavila na stůl velký hrnek s kakaem a z úsměvu mi došlo, že ho přinesla mně.

„Děkuji. To jste nemusela," opětovala jsem milý výraz.

„Prosímtě! Támhle máme kakaa ještě plný hrnec, dám ti ho třeba všechno. Melita zase usnula dřív, než vůbec stihla něco vypít," povzdechla si, „a navíc jsi náš host. Chci, aby ses cítila jako doma."

Jako doma. Málem bych se tomu zasmála – vzhledem k tomu, že já tady seděla už zhruba dvacet minut a celou dobu udiveně sledovala okolí, sálající rodinnou pohodou a právě tuhle blondýnku, jak cosi připravovala vedle v kuchyni. Kakao a teplo domova; nic takového jsem neznala. Matka měla na všechno zaměstnance, některé dny jsme se skoro neviděly a když už, její přítomnost rozhodně nevyzařovala nic moc uklidňujícího. Právě tady jsem se cítila nejvíc doma co kdy. Trvalo si to připustit.

Thomas. Přišel sice unavený a ve flanelové košili, která svou zmačkaností křičela, že v ní nejspíš předtím někde usnul, ale přišel. Usedl do křesla kousek od gauče a obě si nás přeměřil pohledem. To on si mě sem dnes večer zavolal. Chtěl konečně mluvit o vraníkově poruše chování.

Nordika se na něj láskyplně usmála. Zvedla se a jak procházela kolem, naprosto schválně ho chytila za ruku. Zabolelo mě u srdce. Byla to nádherná žena, jistě skvělá matka a ochotná, obětavá manželka. Člověk to z ní vycítil na první pohled. Zářila jako rozkvetlá slunečnice, šťastná a naivní ve svém rozpuku. Neviděla, co se jí dělo přímo pod nosem. Zato já ano a musela jsem mlčet. Vztek na Amandu se náhle vracel.

„Ještě zkontroluju Melitu a půjdu si lehnout. Užijte si večer," věnovala nám oběma zvláštní mrknutí ještě před tím, než se vypařila za rohem obýváku.

Jakmile odešla, Thomas si přinesl whisky. Nalil si čtvrt sklenky a znaveně vydechl. To, co mi plánoval říct, patrně nebylo nejsnažší a ani nejkratší.

„Nemusíte – "

„Ale jo," přerušil mě okamžitě, „dlužim ti vysvětlení. Jen je to složitý téma, víš? Přemýšlim, kudy do toho. Nechci tě vyděsit."

„Ve vší úctě... po tom všem mě už asi jenom tak něco nevyděsí."

„Myslíš?" ušklíbl se, „nečekal bych, že tuhle větu uslyšim zrovna od Monny Chambers."

Pokrčila jsem rameny: „Lidi se mění."

„K lepšímu," dodal rančer s úsměvem a upil whisky, „tak jako tvůj kůň, i když to tak asi na první pohled nevypadá. I když ve svý podstatě se ani jeden z vás až tolik nezměnil, jen jste projevili svůj pravej charakter. Chápej... Trezzuro se s touhle poruchou narodil, ale do určitého věku to na těhle koních neni znát. Trpí něčím jako je... no, řekněme koňský autismus, což samozřejmě u koní neexistuje nebo to alespoň zatím nikdo neprokázal. Tohle totiž není jak prokázat. Nejde diagnostikovat, jaký chování u koně je nebo není normální."

„Snažím se, přesto... nechápu. Autismus?" můj nos se zkoumavě nakrčil pod tíhou informací.

„Mam známýho, kterej s takovejma koňma pracoval. Jsou prostě trochu jiný a... jak bych ti to řekl? Ona Adelinde ví, o co jde," pronesl poněkud vážněji, „jen netuší, jak jeho chování spravit, když přejde do vypnutého stavu. To znamená, když přestane reagovat na klasické metody a odmítá spolupracovat. Tihle koně mají dva stavy. V jednom poslouchají jako hodinky a vyžadují rutinu, v druhém jsou z nich neposlušní, věčně panikařící magoři. Musíš si uvědomit, pro lidi jako Adelinde Sommer jsou tihle koně zlatej důl. Od hříběcího věku je udržují v určitým režimu a oni jsou pak mnohem snadněji trénovatelní, pamatujou si sestavy, jednotlivý cviky. Nevyžadujou jiný zabavení, jsou zaměření na práci a rutinu a maj tendence dosahovat díky tomu mnohem lepších výsledků. Ve spojením s Trezzurovým původem jde o něco nesmírně vzácného, proto je ten kůň šampion. Pokud ale takovýho hřebce traumatizuješ..."