Dokonale perfektní

Kapitola devatenáctá | Máme hosta ✓

Jestli Amanda něco uměla skvěle, pak to bylo vytratit se. Jen pár momentů po skončení nahánění těch malých telat se omluvila, že má ještě nějakou práci a prostě zmizela. Raději jsem si příliš nedomýšlela, kam asi přesně to zmizela.

Trezzuro odpočíval. Dokonce ho nezajímala ani má přítomnost. Unaveně podřimoval ve stínu přístřešku, hlavu schovanou v dlouhé hřívě. Nejspíš tu pobíhal jak šílený a usnul ze skutečného vyčerpání. V životě by mě nenapadlo ho rušit.

Areálem zněla hudba. Kdosi kdesi hrál na kytaru, v dalším koutě ranče zase pár lidí zpívalo. Zdálo se, že každý někoho měl. Zatímco já se polutovala sama, jako už většinou. Opuštěná a netušící, kam vlastně zapadám. Matka musela dávno šílet a Adelinde nejspíš s ní – ta představa mě děsila. Nechtěla jsem si domýšlet, co by nastalo, kdyby nás s Trezziem vypátraly. Jedno však bylo jasné a to že matka o tom nedá vědět policii, minimálně ne prvních pár dní, spíš týdnů; nestála o skandály.

Připadalo mi, že můj život nikam nevede. Kromě drezury já moc zájmů neměla, však mi nikdo nedal prostor si nějaké vytvořit. Sotva mě pouštěli občas do města, i studovat jsem musela doma. Že člověk nežije si uvědomí až ve chvíli, kdy vidí, jak žijí ostatní – a že tady to žilo. Neustále kolem chodily rodinky s dětmi, zamilované párečky nebo skupinky teenagerů.

Nechtěla jsem si připouštět, že mě něco bolí. Raději jsem zvedla bradu a s hranou hrdostí zamířila ke srubu Greenových. Já jsem přeci Chambersová. Monna Chambers nemusí být smutná kvůli takovým hloupým prkotinám. Tenhle přístup mi fungoval už dřív. Povýšenost, které mě učila matka, dokázala psychickou bolest utlumit rychle. Dokázala v člověku udusat přebytečné pocit a city.

Bez ohledu na to, jak moc mě ona povýšenost udělala pomyslně slepou, hluchotu bohužel nezpůsobovala; na schodech do srubu jsem zastavila a naslouchala jasně holčičímu pláči, ač tlumenému. Linul se odkudsi ze zahrady. Jako kdybych ten hlas už slyšela. Povýšenost radila to neřešit. Zato zvědavost tohle víc než zajímalo a docela snadno ji přebila.

Stačilo pár kroků po terase k tomu, abych uviděla tu brunetku – Chrisovu přítelkyni – jak se krčí na velké zahradní houpačce. Zírala směrem ke své hnědobílé kobylce, která spásala trávu v malém výběhu opodál. Stála tam ve stínu listoví velkého stromu prozářeného sluníčkem. Brunetka ji sledovala s určitou láskou, přesto plakala.

Ne, já se v takových situacích moc chovat neuměla a ne, nebylo mi příjemné jenom tak mluvit s cizími lidmi. Ale... na rozdíl od mé matky, nenechala bych člověka bez pomoci.

„Ahoj. Já... já jenom..."

Nějak jsem neměla slov. Dívka naštěstí zareagovala ihned. Loktem otřela své uplakané, opuchlé oči a pohlédla mým směrem. I přes slzy se mile usmála. To mě překvapilo, já nebyla na takové chování zvyklá.

„Ahoj," pokývla na znamení, že můžu jít blíž.

„Nechci tě rušit."

„Ne, nerušíš. Ráda někoho vidím, vážně. My... my se ještě neznáme."

Jakmile jsem usedla k ní, podala mi ruku. Slzy se jí ještě leskly na tvářích. Vypadala tak na můj věk – copak opravdu brečela kvůli tomu, že málem spadla z koně? To dělaly malé děti.

„Monna Chambers."

Nepřestávala s úsměvem: „Tania Green. Promiň... tohle u mě není normální."

„V pohodě. Není to moje věc. Jen jsem chtěla vědět, jestli ti nic není."

„Nic, to nic."