Dokonale perfektní

Kapitola sedmdesátá první | Nejisté vyhlídky ✓

Zraněná, zrazená a odkopnutá. Už zase. Tak jako vždy, i tentokrát to pro Monnu Chambers dopadlo takto. Zostra jsem nadechla vzduch, upravila si límeček bílé halenky a s mrtvým, nečitelným výrazem rozrazila dveře z koupelny. Nebála jsem se ničeho. Nikdo mi nekryl záda, snad až na Thomase; nastal čas, kdy se Monna musela bránit sama. Uvědomila jsem si, že nikdo jiný než já mě před matkou doopravdy uchránit nemohl. Pohled vpřed, hruď vypnutá. Neustupovat. Fajn. Něco z mé drahé matičky jsem přeci jen podědila. Zdálo se, že se to na pár mihavých momentů probudilo k životu.

A nezemřelo to ani ve chvíli, kdy matčiny mrazivě modré duhovky proťaly mé. Tvářila se neporazitelně, ale to byla jen image, kterou už jsme s Trezzurem už prokoukli. Vidět ji v hromadě hnoje leccos změnilo.

Stáli s Thomasem v obýváku, překvapivě sami dva. Asi nenechali nikoho, aby je rušil. Mrzelo mě, že to rančer musel řešit – ale na druhou stranu, on sám se k tomu nabídl.

„Monno Chambers," blondýnka vyslovila jednotlivá písmena s ostrostí žiletky, „překročila jsi veškeré meze. Nezasloužíš si můj respekt. Pokud odmítáš odjet dobrovolně, budeme to řešit právně. Domů tě dostanu, ať chceš nebo ne. Buď mi vděčná, že s tebou jednám slušně, holčičko."

„Isabello Chambers," na oplátku jsem ji oslovila celým jménem i já, „nejsem tvůj zaměstnanec a žalovat mě nemůžeš. Můj kůň tě ukope, jestli si ho odvezeš a bez jezdkyně je ti stejně na nic. Nehnu se odsud i kdybych se měla přidat do jednoho z výběhů mezi ty krávy. S drezurou končím, s tím nic nenaděláš. Můžeš křičet a vztekat se, ale já už se tě nebojím. Už nejsem dítě. My dvě jsme skončily. Mimoto, tvůj respekt jsem nikdy neměla."

Matka nevypěnila, to bylo znepokojivé. Pouze mírně naklonila hlavu a vzduch v místnosti zhoustnul. Její výraz připomínal bohyni zkázy při plánování odplaty. Ani Thomas nic neříkal. Hleděly jsme tam na sebe a já odmítala ustoupit. Po tom, co se stalo s Chrisem, už mě nemohlo zranit nic.

„To se podívejme. Kdepak se v tobě bere to sebevědomí, maličká?"

„Už nejsem dítě," zopakovala jsem, „kde se bere to sebevědomí v tobě, že si sem přijedeš a chceš mě unést, hm?"

Žena vyšla vpřed. Hubenýma nohama našlapovala neslyšně a přesně, jistá každým krokem. Její stín se přibližoval, až mě nakonec spolkl. Ucítila jsem potřebu se mu vyhnout. Po zádech mi přejel mráz; stála tak blízko. Po opravdu dlouhé době jsme si opět prohlížely jedna druhou z bezprostřední blízkosti, plné ještě silnějšího vzteku než kdy dřív.

„Ty o své rodině nevíš nic. A až to zjistíš, garantuji ti, že se vrátíš ráda."

Tón matčina hlasu byl jiný. Ne nenávistný, ale varovný. Nelíbil se mi, jen jsem se to snažila nedat znát.

Nepustila mě ke slovu: „Ubytuji se tu. Sice nerada, ale co zbývá. Podstatné je, že zítra budeme jednat, čas ti sdělí mé zaměstnankyně. Do té doby... nedělej žádné hlouposti. Nikam neutíkej. Tomu koni tím nepomůžeš."

„Že nic nevím o své rodině? Nikdy jsi mi nic neřekla!" přimhouřila jsem oči a ještě víc se k ní přiblížila, aby mohla cítit můj naštvaný dech na krku.

I v jejích očích se mihlo zoufalství: „Možná tě to překvapí, ale snažila jsem se tě chránit!"

Chránit. V mysli se mi vybavil pohled na Chrise. Jeho slova a mé pocity. Jakmile tu větu řekla, vrátilo se to. Bylo to to nejhorší, co mohla udělat. Má nálada se změnila velmi rychle. Vztek mi zahořel v hrudi, přímo v srdci. Donutil mě do ní strčit a zakřičet.

„Dost! Dost, pabože, dost! Přestaňte se ke mně všichni chovat jak k nějaký loutce, se kterou můžete manipulovat jak se vám zachce! Stačí, už dost!" ječela jsem, zbavená příčetnosti tak moc, až se mě vydal uklidnit sám Thomas, „nejsem loutka! Nepotřebuju ochranu! Nemanipulujte se mnou! Už nechci, slyšíte?! Nechci! Mam právo vědět všechno!"

Chytil má ramena a stáhl si mě k sobě do náručí. Nekompromisně naznačil matce, aby už nic neříkala a raději odešla. Kupodivu vážně poslechla. Odkráčela pryč beze slov.