Dokonale perfektní

Kapitola čtyřicátá první | Paprsky optimismu ✓

Teplé odpoledne zalilo údolí paprsky optimismu. Cítila jsem se tak lehká, tak bezstarostná, tak naživu. Zachráněná. Poprvé jsem skutečně hluboce oceňovala pouhou Trezzurovu přítomnost. Ať už nás čekalo cokoliv, záleželo pouze na tom, že jsme byli spolu. A nyní i s Graciem. Věci nemohly dopadnout lépe a jen těžko se tomu věřilo.

Seděla jsem na zahradním nábytku na terase, při ujídání arašídového másla pozorovala tu temně černou nádheru, spásající šťavnatá stébla poblíž ohrady. Koncem dlouhého ocasu brouzdal v trávě, chvílemi jsem až měla cukání k němu přijít a pokusit se mu zacuchané prameny rozčesat. Chris ho také tiše sledoval, z balkonu tak kontroloval i hnědáka. Ti koně byli jediní, co ho tu zajímalo. Stále mě kdesi v mysli hlodaly nehezké pochybnosti ohledně jeho osoby, které jsem si snažila nepřipouštět. Chris by přeci koně nekradl, není tak zlý, povídal andílek na rameni. Co když to stádečko v lese bylo kradené? ptal se ďáblík.

„Hej, chlapče."

Ve tváři odhodlání, radost z přítomnosti černé perly. Jakmile čtyřnohý skvost zvědavě zvedl hlavu a ušima zastříhal po směru oslovení, mé kroky zamířily pryč od srubu, do první čtvrtiny louky. I ostatní koně přemýšleli, o co asi šlo. Já prostě jen chtěla zkusit, jestli věci, které říkal Thomas, vážně dávaly smysl. Pokud na mě zůstal navždy fixovaný, musel přeci následovat, no ne?

Popošel. Jakmile jsem to zjistila, stačilo už jenom přidat na rychlosti. Dělal mi radost. On opravdu pokračoval stejným směrem, naprosto bez zaváhání. Jen díky tomu, že mu někdo věřil a nepokoušel se ho svazovat. Zvedal svá mohutná kopyta v pravidelném rytmu, nakonec dokonce přidal do klusu. Jako kdybychom se nikdy neodloučili. Z jeho pohledu to tak však bylo. Šel za námi celou dobu, nikdy vlastně skutečně ztracený nebyl. Tohle uvědomění člověku propůjčilo neskutečně příjemný vnitřní klid a malou útěchu.

Otočila jsem se k němu zády a potěšeně zrychlila do pomalejšího běhu. Slyšitelně nacválal. A jak přidal on, i já musela – s úsměvem na rtech. Podobně jako při setkání s Graciem. Utíkali jsme společně loukou až pod srub, kde mě předehnal a přinutil zastavit.

Pohodil tmavou hlavou, prameny dlouhé hřívy prolétly vzduchem. S poskočením zabočil a rychle mířil zpět. Věděla jsem, že by mi neublížil. Dusot se rozezněl přírodou, jak obíhal kolečka kolem svého člověka. Snad neexistovalo větší nádhery než vidět Trezzura v pohybu. Síla, kterou dokázal vyjádřit s elegancí vyrážela dech. Zdál se jako hříbě, které bezstarostně oslavovalo život. Naprosto jiný kůň než jakého kdysi Adelinde přivezla do proslulých Chambersovic stájí. Veškerou mou pozornost pohltil jen on. Nádherné svaly a daleko vlající ocas, oči plné energie. Pokud takhle vypadal v tom horším stavu, pak nemohlo jít o horší stav. Jelikož já nikdy v životě neviděla šťastnějšího koně. Poslední kolečko proběhl tak rychle a tak blízko mému tělu, div jsem nespadla do trávy když proletěl kolem. Pak najednou zastavil kus od srubu a otočil hlavu. Čekal na nějakou reakci nebo další závod v běhu.

Nebylo mi přesně jasné jak, ale nějak sděloval, že teď by mě i nechal přijít blíž. Jednoduše k tomu vyzýval postojem svého těla, jakmile natočil plece mým směrem a přežvýkl. Vyloženě přátelské gesto plné důvěry. Tentokrát jsem bez přemýšlení následovala já jeho. Neutíkal. Čekal. Sledoval člověka opodál, sem tam zvědavě zastříhal ušima.

Můj krok byl pomalý. Stále nechtěl nikam jít. Ani, když už má osoba stála pouhých dvacet centimetrů daleko. Mohla jsem cítit jeho dech, teplo těla. Nejúžasnější zážitek celého výletu. Odměna za všechno utrpení. Teď jsme byli opět jenom my dva. Levá ruka velice opatrně zamířila k hřebcově hlavě, chtěla pohlazení. Nebo alespoň jemný dotek. Jenomže on jen nespokojeně odfrknul a maličko naštvaně přidal do kroku. Obešel mě, načež zamířil pryč z louky, nahoru. Nejspíš zpět k ohradě. Zůstala jsem tam trochu zklamaně stát. Proč stále odmítal mazlení?