Dokonale perfektní

Kapitola sedmnáctá | Zrzka ✓

Ta vyjížďka dopadla tragicky. Nemusela, kdybych nebyla tak hloupá – a jako vždy zvědavá – a nenásledovala Chrise kamsi do lesa. Vysvětlovat to později Amandě mě vážně nebavilo, obzvlášť kvůli těm jejím narážkám. Jestli si myslela, že jsem byla jednou z mnoha zdejších obdivovatelek toho drzounka, hodně se mýlila. Vždyť jsem ho skoro neznala a navíc... já se kluků spíš bála. Musela jsem se od nich vždycky držet dál a popravdě, má maličkost na tom v nejbližší době neplánovala cokoliv měnit.

Amanda slíbila, že přemluví rančera, aby ještě zkusil zapracovat na Trezzurovi. Ne, že bych věřila, že by mu skutečně mohl pomoct, ale zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Jeho stav mě ničil. Připadal mi s každou hodinou víc a víc mimo. Nahánělo to slzy do očí. Děsil se věcí, které mu doma vůbec nevadily. A nejhorší bylo, že nikdo netušil proč.

Nastalo pozdní odpoledne. Slunce hřálo, poslední zbytky zimy dávno zmizely. Jarní vůně čerstvě posekané trávy a suché koňské srsti proudila vzduchem. S Amandou jsme seděly na jedné z ohrad a pozorovaly mého mohutného vraníka, jak vší silou obíhal výběh. Potom zastavil, moment koukal kolem, ale brzy v rutinní činnosti zase pokračoval. Nedávalo to smysl.

„Kdy se takhle začal chovat?" broukla Amanda.

Já si jen povzdechla: „Po zranění na závodech. Tedy... nezranil se, jenom se polekal a já spadla."

„Zvláštní."

„Jo, já vím. O to víc mě to ničí."

„Chceš zajít na skleničku?" hodila po mně lišáckým úsměvem.

„Ne!" strčila jsem jí do ramene a kupodivu taky se smíchem, „takhle vy tady řešíte problémy? Opijete se? Nechci!"

„A jó, ty jsi vlastně Chambersová!" oplatila to rameno.

„Dej mi pokoj."

Před očima proběhl večer, kdy Am seděla v baru s tím rančerem. Raději jsem o tom nemluvila, ale... to nepříjemné pálení na mém jazyku zůstávalo. Kolem projelo pár dětí na bílých ponících, působily tak uvolněně a bezstarostně. Kéž bych se mohla raději stát jedním z nich.

„Jednou si tady zvykneš a už nebudeš chtít odjet. Je to ráj na zemi. I když... ty si tohle asi nemyslíš, mešťačko."

„Já ti nevím," špitla jsem nejistě, „ale... moc ti děkujeme, že jsi nám to tu domluvila. Zachránila jsi mě."

Amanda podezřívavě přimhouřila zelené oči: „Chceš vědět, co tady dělám, co? Vidím to na tobě!"

„Možná... možná takhle trochu!" ukázala jsem rukou gesto, které jsme dělaly už jako malé.

Smála se. Dala ruku kolem mých ramenou a hlavu na chvíli položila do vlasů na znamení objetí. Srdcem mi krátce proběhlo cosi, co jsem necítila už roky. Bylo to intenzivní a upřímné, až bych málem zalapala po dechu. Panebože. Tak moc mi chyběla. Její smích, její vtipy, její nekonečné pošťuchování a kostkované košile, vždycky vonící po seně.

„Jsem ráda, že tu jsi. Mně neděkuj, děkuj Thomasovi, Monn. To on tohle dovolil. Ubytování na tomhle ranči jinak stojí spoustu peněz. Já tady už... trávím dlouhou dobu. Nechávají mě tu pracovat, dřív jsem tady i bydlela, teď tu trávím spíš víkendy. Ale kvůli tobě tu klidně pobudu delší dobu, ty mladá olympijská naděje," zakřenila se přátelsky, „když se se mnou půjdeš projít, povím ti víc."

Pomalu mě pustila a seskočila z ohrady. Pár kroky zamířila na cestu vedoucí mezi výběhy, ta se svažovala z mírného kopečka a pokračovala kamsi daleko, až někam na louky s kravami. Co zbývalo jiného, než ji následovat. Naposledy jsem hodila pohledem po vraníkovi a šla.