Dokonale perfektní

Kapitola šedesátá sedmá | Příliv ✓

Andreas se na ranči ubytoval. Měli jsme pracovat s Trezzurem každý den, každé ráno – teď už to bylo oficiální. Ale pokud bych měla být kompletně upřímná, má mysl momentálně řešila jiné věci, než vraníka. Myslela jsem na Chrise. Na to všechno, na hádky, sliby, včerejší večer a to, co mi svěřil. Hrál si se mnou snad také? Tak, jako s jinýma holkama? Ne, nepřipadalo mi. Ale kdoví. Každopádně jsem to chtěla riskovat. Přišel mi zajímavý, s každým dnem víc a víc. Každá další hádka a následné usmiřování to jen zesílili.

Asi právě proto jsem se o dva dny později, v pátek, objevila v jízdárně, kde se měly konat závody v cuttingu. Chris se jich rád pravidelně účastnil s Graciem, prý ne ani tak kvůli soutěži samotné, ale kvůli tomu, jakou sílu a energii dokázal hnědák při obíhání barelů vyvinout. Oba western milovali a já si začínala přiznávat, že jsem jim to přála.

Když dojeli, dokonce jsem jim nadšeně tleskala, usazená na kraji ohrady spolu s ostatníma menšíma holkama. Lidí se sešlo hodně, jízdárna byla narvaná k prasknutí a nebýt ohrady, neviděla bych nic. Několik dalších holek Chrisovi očividně fandilo, spíš ho obdivovali – cítila jsem se tak trochu speciální, když na mě mávnul, abych seskočila z ohrady a následovala ho do stájí. Hnědák si zasloužil pořádné podrbání a slušnou porci žrádla – byl celý spocený a unavený. Ve stájích rychle sklonil hlavu k žlabu a napil se.

„Šlo vám to moc dobře," neubránila jsem se úsměvu.

„Jo. Sice jsme nevyhráli, ale cutting neni uplně pro nás, tak co. Jsem na něj hrdej," poplácal hřebce po boku, „půjdeš s náma slavit k jezeru?"

„Ty a Tanina parta... vy se zase bavíte?"

Má dobrá nálada trochu opadla. Nesnášela jsem se za to, ale do určité míry jsem měla Chrise ráda pro sebe. Bez hádek a holek, které se kolem něj motaly a dělaly z něj toho nafoukaného pitomečka, kterým dokázal být.

„Jo, zjistili totiž, kdo je Elias doopravdy – krysa, jak jsem řikal. Tak půjdeš? Na tu hádku na pláži zapomeň, je to smazaný."

Tania, oděná ve westernovém oblečení a se svou kobylou po boku vcházela do stájí. Ozářená sluncem, vlasy rozpuštěné a výraz sebejistý. Slušelo jí to, jako už skoro pořád. Od té hádky před pár dny jsme spolu nemluvily. Netušila jsem, co si o ní myslet. Zastavil u Chrise a usmála se.

„Teď jedeme my. Co, Monn, půjdeš s námi potom k jezeru?" optala se také, „potřebuju s tebou mluvit."

Chovali se tak normálně a já z toho měla mít radost. Co se mnou bylo špatně?

„Jasně, že půjdu," nasadila jsem umělý úsměv, naučený ještě od mé drahé matičky.

„Super," pokývla, načež se vyhoupla do sedla.

Pobídla kobylku. Vyrazily směrem do jízdárny. A já? Já se náhle už zase cítila tak cizí a sama v tomhle prostředí.¨

Tania s Chrisem jeli vpředu, jako první. S Trezzurem jsme se drželi vzaději, ale ne tak vzadu, abych na ně neviděla. Ano, vzít vraníka bylo nebezpečné – ale já prostě chtěla působit alespoň trochu respektuhodně. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo, nicméně najednou ve mně vězely smíšené pocity ohledně Tani. Nechtěla jsem si jí k sobě pouštět a mít Trezzieho dávalo pocit sebejistoty. Tiskla jsem jeho hustou hřívu, ostražitá.

Když byli jeden druhému nablízku, byli jiní. Jako vždy. Chris se choval jako frajírek, drzounek s doutníkem u pusy, který může všechno. To byl ten Chris, kterému já nerozuměla. Stejně tak jsem nerozuměla tomu, co se mezi nimi stalo, jakto, že už se zase bavili. Co když spolu už zase chodili? Nejradši bych si za ty myšlenky jednu ubalila.