Dokonale perfektní

Kapitola padesátá čtvrtá | Nový začátek ✓

Druhého dne jsme vstávali brzy. Thomasův známý opravdu dorazil. Tak moc, jsem chtěla pomoct Trezziemu, jsem se však ztrácela ve víru svých vlastních myšlenek, neschopná se soustředit na cokoliv reálného. Thomas to na mně určitě poznal, jen to nekomentoval. No, já s ním po včerejšku taky dvakrát netoužila mluvit – jeden náhle nevěděl, co si o něm myslet.

Vraník si ve výběhu hravě poskakoval, bořil kopyta do písku a když uviděl přijíždějící modré auto, na moment zamrzl. Hned poté rozzlobeně pohodil mohutnou hlavou, utíkajíce co nejdál. Ano, choval se labilně. Ale pořád mi takhle přišel o moc přítomnější a sympatičtější než ve stavu, v jakém ho kdysi přivezla Adelinde. Teď totiž jiskřil životem, ač k tomu rád přidával i trochu agrese.

Rančer celou dobu vyřizoval nějaké hovory. Oddechla jsem si, když konečně típnul ten poslední a zamířil za návštěvou. Vedle něj nyní stál jakýsi vcelku svalnatý muž ve středních letech, na sobě hnědé tričko. Vysocí byli oba podobně, ovšem naše návštěva měla velice světle blond vlasy a tmavě zelené oči, tvrdší, ostřejší a přísnější rysy. Tenhle, že by mohl pomoct Trezziemu?

„Zdravím, jsem Andreas Braun," pokývl a energicky před sebe natáhl ruku, jakmile došel až k výběhu, „a jestli je to možné, preferoval bych tykání. Chvíli tady totiž zůstaneme."

Jeho přímý přístup působil zvláštně, ale nakonec vlastně sympaticky: „Jistě. Zdravím. Monna Chambers."

Ani neodpověděl, on totiž dávno věděl kdo jsme a po formalitách příliš netoužil. Rovnou přistoupil k ohradě, zapískal a počkal na reakci. Vraník přitáhl uši k hlavě, podle řeči těla jasně odmítal číkoliv přítomnost v jeho výběhu.

Andreas se usmál: „Trezzuro Fabiano mont Granto. Zdravím. Já celou dobu věděl, že jsi jedním z nich."

„Jedním z nich?"

„Jo," potvrdil a otevřel bránu, naznačujíce, abych laskavě šla za ním, „však Thomas o tom s tebou určitě mluvil."

„Vim jenom, že trpí nějakou poruchou."

„Netrpí, pokud ho nenutíš."

S touto podivnou větou mi podal do rukou červený nákrčník a jen zmínil, abych počkala na místě. Z pravé strany mířil za ním. Když stál dostatečně blízko, zvedl obě ruce do vzduchu podobně, jako to jednou udělal kovboj. Málem jsem se za nimi rozeběhla, v domnění, že ho Trezzuro pravděpodobně plánoval poslat k zemi úplně stejně, jako by to udělal s každým. Kůň však utekl co nejdál jak vyděšené dítě. Uspěchaným cvalem doběhl až kousek za má záda, kde ostře zastavil. Sledoval každý pohyb toho cizince.

„Výborně," pousmál se obdivně bloďák, „vidím, že si tě vybral jako vůdce. Musela jsi s ním být, když zažíval nějaký extrémní stres. Thomas mi o tom říkal. Tohle nám práci ulehčí. Je to vzácné, važ si toho pouta."

Poručil, abych vraníkovi natáhla nákrčník. Muselo se pomalu a opatrně, ale nechal se. Andreas mluvil pravdu – našeho pouta jsem si skutečně vážila. Toho, že si tato legenda vážila zrovna mně.

„A víš," pokračoval dotyčný, „určitě ti říkali, že tito koně jsou jako vypínač, mají jen dvě možná psychická rozpoložení, dva stavy. Jenomže přepnout jdou jen skrze extrémní stres nebo velkou bolest, pokud teda nejsi odborník," přerušil větu v půlce, popošel k ohradě a zapískal na kovboje, který stále nekončil s vyřizováním hovorů, místo, aby věnoval pozornost nám, „to, co máte ty a Trezzuro je velice vzácné, jak říkám. Viděl jsem něco takového jen jednou a ani dřív nevěděl, že je to vůbec možný," dodal, jakmile přišel Thomas, „ve svý podstatě jde o třetí stav. Je někde mezi."