!PŘEPISUJE SE - V ČÍSLECH KAPITOL JE BORDEL! NEDOKONČENO, DOPISUJE SE.
Někdy to přijde z minuty na minutu. Vše je v pořádku a pak stačí jediný krok vedle k tomu, abyste pocítili sílu pádu. Dlouhého, nezastavitelného pádu s nejistým koncem. V mém svě...
Louka pokračovala ještě docela dlouho. Okolo se rozkládaly hory, ohraničené obrovsky působícími lesy. Ten výhled vyrážel dech. Hustá tmavá tráva nevinně vlála ve větru, jež s sebou přinášel neskutečně naturální, dřevitou, dusnou vůni divočiny. Hvězda zvedla čumák a provoněný vzduch zhluboka nadechla, také zaujatá.
Třásla jsem se. V uších mi zněly nadávky všeho druhu, které by pro mě matka v takové situaci jistě měla. Špatně se věřilo tomu, že vraník skutečně utekl. Skutečně se ztratil a já s tím nemohla nic dělat, jen doufat. Rančer o tom možná nevěděl, ale i on přicházel o svůj typický ledový klid – v jeho tváři se jasně zračily obavy.
Čím dál za horizont louky koně mizeli, tím víc o sobě okolní fauna dávala vědět. Šlo o zvuky pro mě dosud neznámé; bzučení všemožných brouků, cvrkání lučních kobylek, velice zajímavý zpěv různých ptáků, dávající dohromady velký orchestr. Vše se slévalo v jeden hlasitý, skoro až dunivý zvuk matky přírody. Nahánělo mi to trochu husí kůži. Kdyby mě někdo v tu chvíli viděl, přirovnal by mou osobu ke štěněti, které poprvé vylezlo z bezpečného úkrytu.
Blížil se les. Velký, temný, neprostupně působící les. Široké kmeny zdejších stromů vypovídaly o prožitých letech. Rančer bez váhání pobídl Oriona; mířili jsme přímo vpřed. Hvězda naštěstí příliš vedení nepotřebovala.
„Hele, Thomasi, jak daleko ještě pojedem? Co když ten hřebec nezastaví?"
„Nemaluj čerta na zeď, Chrisi. A drž se u Monn. Žádný kraviny, děcka," spražil nás oba až rodičovským pohledem.
Stromy vrhaly strašidelné stíny. Uvnitř lesa vládlo hrobové ticho, sem tam doplněné vrzavým pohupováním oných velikánů sem a tam. Horizont louky zmizel. Již neexistovala cesta zpět. Rančer bedlivě sledoval směr cesty, podle něčeho se očividně orientoval – kdoví, podle čeho. Občas dokonce i přemýšlel nad směrem větru, což odpozoroval tak, že si lehce olízl dva prsty a vystavil ruku vánku. Dělal věci, které jsem nikdy předtím neviděla. Snad jako kdyby byl částečně spjatý s okolní přírodou.
Docházelo mi, že ten člověk dobře věděl, co a jak. Možná i proto skoro vůbec nemluvil, nejspíš zbytečné řeči příliš nemusel. Kobylka bez problému zvládala klus a i si ho užívala, narozdíl od jezdkyně. Mé plíce sice možná nabíraly kyslík, ale místo oxidu uhličitého vydechovaly do atmosféry litry stresu smíchaného s úzkostí. Fakt, že tohle celé vzniklo díky mé vlastní nezodpovědnosti, všechno zhoršoval. Stejně jako to, jak vyčítavě na mě Chris neustále koukal.
Míjeli jsme několik velkých, popadaných kmenů, hustě obrostlých mechy. Gracio si vše zvědavě prohlížel, narozdíl od Oriona, kterého už tu nic nepřekvapovalo. Očividně si hnědáček setkání s německou přírodou užíval. Já se též rozhlížela vcelku ohromeně.
Projet lesem mohlo zabrat zhruba hodinu. Thomas tvrdil, že po celou dobu frísana stopoval. Trezzuro musel běžet velice rychle – slehla se po něm zem. Člověk by podle pár stop sice poznal, že tudy proběhl, ale jinak po něm nebylo ani vidu ani slechu. Ticho zdejších lesů zůstalo nenarušeno. Jakmile se tlusté kmeny začaly rozestupovat a nás přivítala kamenitá mýtina s blízkou cestou, stoupající kamsi do hor, Orion na pokyn svého jezdce zastavil. Chris nechal Gracia ho dojít, zatímco my s Hvězdou jsme se zdráhaly hnout z místa.
„Co teď?" špitla jsem nejistě, „chytíme ho, že?"
Thomas si povzdechl. Pročísl kudrliny, zase si pozvdechl a to celé ještě jednou. Pak zahrabal ve vraníkově sedlové brašně. Kontroloval, co vezl s sebou.
„Monn..."
Pohlédl mi přímo do tváře. Zlomil se mu hlas. Já oddevzdaně sledovala ty modrozelené oči, srdce závodící samo se sebou. Vzduch kolem zhoustl.
„Tohle je špatný," vyslovil s naprosto upřímnou těžkostí v hlase.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
