Dokonale perfektní

Kapitola patnáctá | Hnědák ✓

„Chlapče můj," povzdychla jsem si při pohledu onu havraně černou, živoucí krásu.

Ani dřív se nikdy nechoval zcela normálně, alespoň ne u nás. Lidé ho považovali za dokonalého, zatímco on dokonale působil pouze na obdélníku při závodech. Ale tohle bylo jiné; příliš divné i na něj. Nervózně popocházel po výběhu v kruzích, nezastavoval, stále koukal kolem. Občas pohodil hlavou a zničehonic bezdůvodně nacválal, jako kdyby chtěl na něco zaútočit. Čím déle jsem ho sledovala, tím víc mě bolelo srdce. Jeho stav se očividně zhoršoval. Je odrovnanej, zněl mi v uších rančerův hlas. Proč? Jakto? Vždyť já se ani neprosila o nějaké posouzení. Co to s ním vůbec zkoušel? Vadilo mi, že to nevysvětlil. A nejvíc ze všeho, že vraníkovo chování nedávalo smysl. Přeci v něm menší nedopatření při závodech nemohlo vyvolat takové změny – dost možná měl psychické problémy už předtím a trauma po nehodě tomu dovolilo rozjet se v plné síle.

S dalším povzdychem jsem se odlepila od ohrady a zamířila kamsi do areálu, nejspíš opět najít Amandu. Trezzie mě teď nepotřeboval. Navíc, nepřiznala bych to, ale trochu mě děsil. Spíš ta představa, že mohl být agresivní. Drezurní legeda, Trezzuro Fabiano mont Granto, mi naháněla husí kůži – jenomže tentokrát ne díky perfektně předvedené sestavě. Měli jsme to společně dotáhnout až na vrchol... místo toho jsme skončili takhle.

Ranč žil svým vlastním životem. Kéž by mi to zlepšovalo náladu. Nedokázala jsem si zvyknout na ty lidi v kovbojských kloboucích a držení otěží jednou rukou. Stejně tak na lebky skotu, totemy a sruby, ohniště, na tenhle vesnický život obecně. Ne, že by se mi tyhle věci nikdy nelíbily, to jenom matka na ně často nadávala a už od dítěte mě striktně izolovala do sterilní bubliny, kde existovalo jenom to, co sama vybrala; netušila jsem, jak se chovat v tak odlišném prostředí.

Z proudu myšlenek mě probrala ozvěna cvalu. Po hlavní cestě pádilo pár koní. Jezdci se nezajímali o okolí, prosvišteli kolem, někam spěchali. Zanechali za sebou jenom prašný oblak, který mi způsobil podrážděný kašel.

„Hej, ze který anglický stáje jsi sem zabloudila?"

Prach rozehnalo mohutné odfrknutí strakaté kobyly. Nervózně přežvykovala udidlo a mrskala ocasem, zatímco se jí jezdec snažil udržet v klidu.

Zmateně jsem zamrkala: „Co je ti do toho?"

„Já jenom, že hezký holky u nás většinou nosej spíš šortky a rozpuštěný vlasy, ale ty jseš pěkná i takhle," zasmál se drze.

„Ty běžně mluvíš s holkama tak neurvale, kovboji?"

Mladík si krátce urovnal hnědé vlasy. V tu chvíli mu asi došlo, že nemám o tyhle trapné, jednoduché lichotky zájem.

„Ne, měšťačko. Holky většinou spíš toužej mluvit se mnou. Tvoje škoda," pronesl bez větších emocí a kouknul směrem, kam předtím odcválali ostatní koně, „hej, Chrisi! Počkejte!"

Kobyla neváhala. Vyrazila jak šílená. Uražení ze setkání s jejím majitelem přebilo uvědomění, že volal na Chrise – na toho, kdo mě mohl dovést za Graciem. I přes to všechno jsem ho pořád chtěla vidět. Chyběl mi každý den. Teď už ani já neváhala a vyrazila co nejrychleji za nimi. Mířili někam pod kopec, kousek od jízdárny, nemohli být daleko.

Vysoký, šedý pick-up se bezohledně hnal skrze blátivé bahno na cestě. Odporná voda z louže přímo zasáhala onoho hnědovlasého kluka. Otráveně popohnal kobylu, ale už bylo pozdě. Těsně před stoupáním do kopce zastavili a ze dveří vyskočila Amanda. Jako na zavolanou. Když auto projelo kolem, zahlédla jsem za volantem rančera. Sebevědomě si to razil vpřed, očividně hrdý na svůj vůz. Tak odtud vítr vál. Zrzka hned zamávala a konečně mě nechala přijít blíž. Partička kluků nás sledovala, zatímco ten hnědovlasý otrava se vztekal. Dobře mu tak.