Dokonale perfektní

Kapitola třetí | Sametově černý ✓

Z minuty na minutu vám někdo sebere něco, o čem jste si až do poslední chvilky mysleli, že je to samozřejmost. Samozřejmosti neexistují. Všechno se může zničit, zmizet nebo prodat, změnit. Žádná věc ani živý tvor by neměli být bráni jako samozřejmost. Tohle já vždycky nesnášela. Ten obrovský vztek a chuť křičet na celý svět, jak moc mě bolelo srdce. Tělo už zase sedělo v koutě pokoje, mezi všemi věcmi, které po Graciovi zůstaly. Plyšák, uzdečka, polštář s jeho jménem, fotky. A tma. Oranžové světlo pouliční lampy dopadalo na špičky mých nohou, které se už nedařilo víc přitáhnout. Toužila jsem zmizet z povrchu zemského, nebýt vidět, nemuset být vidět. Už nikdy nemuset potkat tu zmiji. Náhle však světlo něco přerušilo. Já na chvilku mohla zůstat skutečně celá v temnotě. Nepříjemný zvuk kol, zastavujících na štěrku, se zařezával do srdce. Nový kůň, další drezura, další utrpení.

Když mi bylo pět, matka mě přivedla na trénink jednoho z hřebců, kterého jsem měla v budoucnu vlastnit. Nebylo to vůbec hezké. Ten muž, který s ním pracoval, toužil dostat jeho krk do takového sbalení, až nad ním měl kompletní kontrolu. Koni to, alespoň ze začátku, bylo zcela očividně velmi nepříjemné. Jenomže matka vždycky říkala, že takhle se mladí koně i jezdci učili rychleji. Ona tyto metody vyžadovala, učil jí to už její otec, děda Chambers. Zrovna tenhle hřebec do rollkuru nechtěl a docela silně vzdoroval. Na pár minut vznikl doslova boj mezi jezdcem a ježděným. Tehdy jsem se rozbrečela a křičela, ať toho nechají, že je to strašné. Dodnes si vzpomínám, jakou mi matka dala facku. Pětileté dívence, která protestovala proti násilí na koních. Tvář mě tehdy bolela ještě dva dny. Jakou já někdy měla chuť svůj život proklínat. Ten život, o kterém si lidé rádi mysleli tak úžasné věci.

V jediné sekundě se otevřely dveře a do místnosti zase proniklo světlo. Matka. Zmije. Harpyje. Vzduch náhle naplnila její přítomnost a očividně mou, již tak zničenou, osobu hodlala přinutit dojít obhlížet toho nového koně.

„Monno, jsou tady. Pojď ven," oznámila stroze a zase zmizela.

Už mě neudivovalo, že jí mé pocity nezajímaly. Prostě jen jasný pokyn a pryč.

„To určitě," zavrčela jsem, mačkajíc polštář.

Rychlá, tvrdá němčina. Kdosi chodil po našich stájích a očividně se nehodlal obtěžovat zkusit angličtinu. Spojit všechny okolnosti netrvalo ani pár minut. Trezzuro. Bože, matka koupila toho Trezzura. Šok. Prvních pár minut myšlení fakt totálně zastavilo.

Trezzuro Fabiano mont Granto. Kůň s jedním z nejlepších rodokmenů na zemi, ježděn olympijskými jezdci, mnohonásobný vítěz mezinárodních výstav a světových drezurních klání. Kůň, o kterém psali básně. Kůň, kterého jsem před pár týdny napnutě sledovala ve videu. Jeho poslední majitelka byla němka, Adelinde Sommer. Vyrazilo mi to dech. Ten Trezzuro. A já myslela, že šlo jen o shodu jmen. Ten Trezzuro, který byl trénován nejlepšími trenéry. Kůň, který pro mnoho lidí ztělesňoval živoucí dokonalost. Jeho samětově černá srst zářila při každých závodech více. Vlastnit Trezzura znamenalo stát se jezdcem světového formátu.

Pustila jsem polštář a bezmyšlenkovitě vyběhla dolů, potlačujíc veškeré emoce. Adelinde vážně stála dole a mluvila s matkou. Jakmile mě uviděla, napřáhla v klasickém seznamovacím gestu svou hubenou ruku, usmála se. Nestačila jsem zírat. V tu chvíli se němčina, do jejíž učení mě matka roky nutila, vážně hodila. Její zlatě blonďaté vlasy držely stažené do pevného drdolu stejně, jako ty naše. Adelinde. Ta, které přezdívali bohyně drezury. Obě ženy bez varování zamířily směrem ven, hbitě se mi je podařilo předběhnout. Přepravník však nikde nestál. Ani u ohrad, ani u jízdárny. Náhle z mé mysli cokoliv jiného prostě zmizelo. Představa, že tam někde čekal Trezzuro Fabiano mont Granto, kůň bohů, vrhla na vše ostatní stín. Stála jsem blízko našeho velkého, dobře osvíceného obdélníku a vyhlížela, kdy matka s Adelinde konečně dorazí. Nedávalo smysl, že ten přepravník nikde nebyl.

Když tu najednou za mnou zaznělo mocné odfrknutí, odkudsi ze stínu. Donutilo mě to vylekaně odskočit. Klidnou hladinu noční tmy narušila velká, uhlově temná hlava. Oči si vše nedůvěřivě prohlížely, nozdry násavaly nové pachy. Byl to on. Černá perla, kůň všech koní. Trezzuro. Jeho sametově černá srst blýskla ve světle lamp, pevně stažená hříva dávala najevo jakousi podivnou odměřenost. Přepravník se od něj barvou příliš nelišil, uprostřed noci byl lehce přehlédnutelný. Natáhla jsem k němu ruku, povlečenou rukavící, která ještě voněla Graciem a vyvinula cosi jako pokus o pohlazení. Hlava však zmizela, zcela bez zájmu o mou osobu.

„To není kůň na hlazení," pronesla Adelinde, načež se její lidé pustili do odjišťování boxu.

Když ho vyvedli ven, zcela mi zatrnulo. Byl ještě nádhernější než v televizi. Hustý ocas nesl vysoko, kopyta došlapovala přesně a ostře s každým krokem. Vypadal jako k dokonalosi dobroušený tmavý diamant. Krk mírně vyklenutý, geneticky dokonalý. V ten moment mě přestaly ostatní věci zajímat definitivně. Existoval jen ten hřebec rodu mont Granto. Adelinde ho zavedla do boxu a opět pokračovala v diskuzi matkou. Předávaly si papíry a podobné formality. Mě ale zajímal jen on. S lehkostí jsem vklouzla do stáje, sledovala tu nádheru. Svaly, vyrýsované pod havraní srstí. V očích se mu však zrcadlil nezájem. Nevypadal zrovna na velkého mazla.

„Ahoj, hochu," vyšlo opatrně zpoza mých úst a hned poté následoval pokus o pohlazení po pleci.

Z nějakého důvodu to okamžitě vzal jako příkaz. Předvedl ukázkovou poklonu. Jeho hlava klesla k měkké podestýlce, nohy perfektně vypnuté.

„Heleme, zkoušíte základní kousky," usmála se spokojeně Adelinde.

„Vlastně jsem ho jen chtěla pohladit."

„To on moc nezná," pokrčila ledově rameny.

Nezná? Jak jako nezná? Copak jakýkoliv kůň mohl neznat pohlazení? Jakmile jsem stáhla ruku zpět, zase se postavil. Tak trochu vyvedenou z míry mě tam nechal stát a zírat. Při doteku na přední nohu ji zvedl vysoko a držel v ukázkové pozici. Fungoval jako stroj. Bylo to úžasné i děsivé zároveň. Těžko říct, zda šlo ještě vůbec o koně.

Adelinde do hodiny odjela. Žádné rozloučení s Trezzurem neřešila, jen prostě odjela. Trochu zvláštní, ale co na tom. Připadalo mi, že byl k tomuhle hřebci potřeba podrobný manuál. Nějaký návod ohledně toho, jak s ním zacházet. Jelikož pocit, že ten kůň hodlal dělat všechno za mě, se nezdál zrovna moc příjemný.

„Půjdete ihned na jízdárnu," oznámila matka, aniž by kohokoliv nechala jakkoliv vydechnout.

Podrážděně jsem zamrkala: „Cože? Je jedenáct v noci!"

„No, jak chceš. Taky tě můžu vzbudit ve čtyři ráno jako posledně. Tak si koukej nasedlat a šup. Ten kůň mě nestál celé jmění jen tak pro nic za nic. Za pár měsíců tě čeká nejdůležitější závod dosavadní kariéry, tak koukej tvrdě trénovat. S tímhle krasavcem to půjde skoro samo."

Přišlo mi občas trochu absurdní, že i navzdory mé dospělosti tu stále takhle rozkazovala. Nicméně tohle bylo, bohužel, nevyhnutelné; zastávala nejenom matku, ale i trenérku. Vzala jsem ze sedlovny nejlepší sedlo a vydala se zpět. Bylo to divné. Smutek neodešel, křičel dál, ale utlumený, zatlačený do pozadí. Jako kdyby mě nádhera toho hřebce zaslepila.