Dokonale perfektní

Kapitola sedmá | Temná mračna ✓

Trochu mě to děsilo. Představa, že tam s ním hodlali dělat bůhvíco. O tom, jaké Adelinde skutečně používala metody, lidé vedli jen řeči. Všichni věděli, že byla přísná a vždy vyžadovala dokonale perfektní přesnost. Ale její koně mi vždycky přišli tak nějak bez duše. Asi jako Trezzuro, když k nám přišel. I když šlo o šampiony, kteří vyhráli kam přišli, pro ně samotné život u ní zrovna moc velkou výhru neznamenal, alespoň o tom tak někteří rádi mluvili.

Chtě nechtě, matka mě skutečně donutila s ní odcestovat. Tenhle jezdecký areál byl přesně tak perfektní, jako se o něm říkalo. Kolem se vyjímaly obrovské, zcela moderní stáje, dvě jízdárny, drezurní obdélníky. Tohle byl jeden z nejmodernější jezdeckých areálů na světě. Areál, patřící ženě, které přezdívali bohyně drezury. A právě tahle osoba si to razila přímo směrem k nám. Na jejím upraveném saku člověk nenašel jedinou chybičku, modré oči si přísně prohlížely okolí. Nejdřív podala ruku matce a hned poté mně. Okamžitě promluvila na matku, já ani tak rychlé němčině nerozuměla.

Adelinde si během hodiny, tedy alespoň podle slov matky, udělala naprosté volno jen kvůli Trezzurovi. Odřekla všechno, co se mělo dít a vzala nás do jízdárny. Tmavý hřebec vedle mě nespokojeně přešlapoval a jakmile žena přišla blíž, jeho nálada definitivně klesla pod bod mrazu, soudě dle odmítavě přitažených uší.

„Fajn, uvolním ho a začneme."

Světlovlasá Němka bez váhání nasedla. Otěže mi tím vytrhla z ruky tak ostře, až jsem měla skoro chuť se po ní ohnat. Ticho Monn, radil zdravý rozum. Několika nevybíravými pobídkami ho donutila jít alespoň klusem, jenomže jemu se její přítomnost na hřbetě nelíbila. Jakmile však zkusil oponovat, vší silou přitáhla a špornami rýpla do slabin.

„Ale to," vyděsil mě pohled na Adelindiny boty, „nejsou to ostré? Ostrýma špornama přeci takhle pobízet nemáme, ne? Nemáme... je ani nosit."

„Mlč," procedila matka.

Fajn. Klid. Ona přeci byla profík, původní majitelka Trezzura. Ona musela vědět, co dělala. Ale já si musela ty dvě slova, fajn a klid, opakovat stále dokola a dokola, abych nezačala něco namítat proti tomu, jak moc surově s vraníkem zacházela. Jeho silné tělo náhle bylo bolestně násilně svázané. Od huby chvílemi tekla pěna ve velkém, krk sbalený, každý sebemenší nesouhlas vyústil v trest. Nejvíc mě však stále zarážely ty ostré šporny, kterými do něj každou chvíli téměř až kopala. Pokud tomuhle říkala uvolnit, vážně těžko říct, co chystala dál.

Zastavil. Jezdkyně, oděná v elegantním černém saku, ostře seskočila, až se zaprášilo od podrážek těch přeleštěných jezdeckých bot. Z její tváře nebylo možné cokoliv vyčíst, připomínala matku; stále ledová. Nebylo mi tam dobře. Něco v koutku mysli prostě křičelo o pomoc. Zůstala jsem opět nepřítomně pozorovat kapky dopadávající na velká okna jízdárny. Alespoň do doby, kdy výhled zastoupila ona blondýnka. Oči na moment zachytily výraz toho koně. Koukal přímo na mě směrem a přísahala bych, že uvnitř toho zvířete jiskřil strach. Jako kdyby sám věděl, co mělo přijít. Matka po mé osobě též hodila pohledem, jen zcela jiným, takovým hrdým, významným. Nejspíš jsem pro ni nyní znamenala něco víc. Teď, když k původně bezvýznamné Monně mluvila samotná bohyně drezury.

„Nevím, jak je tohle možné. Jde o úplně jiného koně, ne Trezzura, šampiona šampionů. Ale myslím, že ho dokážu zase srovnat, nebojte."

Adelinde opět nahodila ten umělý úsměv, vypadala, že ním hodlala zakrýt veškerou nejistotu. A možná i vztek, soudě dle naběhlé žíly poblíž pravého spánku. Jakmile domluvila, předala koně.

„Monn, dojdi mu dát nažrat, my si tu zatím promluvíme," dodala ta druhá blondýna, kterou bych podle některých měla nazývat milovanou maminkou, nikoliv prostě jen matkou.

Nervózně jsem polkla, zrak kmital z jedné ženy na druhou. Hodlaly si povídat beze mě –⁠ něco nebylo v pořádku.

„Tak jdi," sykla znovu varovně, pohledem posílajíc onu neposlušnou dceru okamžitě pryč z jízdárny.

Nakonec jsme tedy pomalu odešli do boxové části, Trezzuro se neustále ohlížel všude kolem, nepřestávajíce lepit uši k hlavě. Koně v okolních stáních vypadali spíš jako bezduché kulisy než nádherné, silné bytosti. Popravdě mě pohled na toho uhlově černého hřebce vyděsil. Působil, jako že ho někdo hodlal každou chvilku praštit. Tohle místo poznával a vypadal, že jeho vzpomínky byly víc než nepříjemné. Dokonce přišel blíž a čumák přitiskl k mému krku. Cítit tak blízký kontakt, měkké, teplé nozdry, jeho sametově teplý dech; šlo o něco neskutečně příjemného. Ta chvíle uvnitř mé bytosti poprvé probudila jakýsi zvláštní cit, intuici. Dojem, že jste prostě věděli, co vám ten hřebec říkal, co potřeboval. Podrbala jsem ho ve hřívě a přiložila své čelo k jeho. Byli jsme to jen my dva. Teď podruhé mezi námi existovalo pouto. Důvěra, komunikace beze slov. Vraník nakonec otevřel své velké oči a chvíli dotyčnou sledoval. Kdyby byl člověkem, jistě by promluvil. Rychle zamrkal, pak znovu.

„Chlapče," přeběhl přes mou tvář mírný úsměv, „copak je?"

Ustoupil několik kroků, otěže se vysmekly z rukou. Pohlédl směrem k vratům stáje. V tomto momentu bylo cosi magického, nepopsatelného. Ten kůň chtěl odtamtud pryč. Jenomže matčina výchova, mnoho let broušená k dokonalosti, na mně zanechala ošklivé jizvy. I přesto, že jsem cítila pravý opak, panovačný program, implantovaný tou ženou do mozku, vyhrál. Neopatrný krok směrem k Trezzurovi a máchnutí po jeho otěžích způsobili, že ucukl dozadu, díky čemuž šlápl na krabici s čištěním a následně shodil několik bičíků opřených o jeden z boxů.

Zděšeně, s hrozným křikem uskočil. Neznělo to jako řehtání, ale víc jako křik. On odporný zvuk se nesl snad kilometry daleko coby strašlivá ozvěna. Já spadla na zem, zatímco on se namáčkl do jednoho z tmavých rohů. Myslel si, že to já mu chtěla ublížit. Já, nejspíš poslední člověk, kterému věřil. Ve vratech jízdárny se objevila Adelinde, paprsky světla dopadly až na tu samětově černou srst. Při pohledu na jeho výraz po zádech přeběhl mráz. Bylo v něm cosi zlomeného. Avšak Německá bohyně drezury nic nekomentovala, jen suše sebrala bičíky ze země. Společně s jedním z nich vykročila k Trezzurovi. Nedokázala jsem víc, než vše tupě pozorovat. Kdyby vraník mohl více zacouvat, dávno by to udělal. Několikrát varovně poskočil předníma. Drobná blondýna chytila jeho otěže a jakmile pokračoval aktivnějším vzpíráním, schytal několik ran do plecí.

„Ne! Nemlaťte ho! On za to nemůže!"

Se slzami v očích jsem tam hysterčila, každá její rána jen víc a víc ničila křehkou psychiku toho překrásného zvířete. Kdyby matka pevně nedržela mé tělo, dávno bych jí ten nástroj zkázy vytrhla z rukou. Víra v hodnou Adelinde se té chvíle roztříštila na neviditelné střípky. Všechno bylo špatně a já to už nemohla nijak napravit. Stájemi zněl křik a pláč, smíšený s vyděšeným dupáním ostatních koní. Trezzuro nakonec sklonil hlavu k zemi, ustoupil. Ne Adelinde, ale bolesti. Už nechtěl dál.

Ona odložila bičík, zavedla ho do jeho stání a bez jakýchkoliv emocí pohlédla na mě: „Čeká nás trénink."

Stála jsem tam a nevěřícně na ni zírala. Na ženu, ke které vzhlížely generace mladých jezdců a věřily v její pevnou vůli a tvrdou práci.