Dokonale perfektní

Kapitola třicátá třetí | Ptáče v trní ✓

Bolelo mě tělo – co bych dala za anglické sedlo. Ani Hvězda už se netvářila tak nadšeně, když zjistila, že musíme vylézt další kopec. Nechápala jsem, jak tudy vraník mohl stihnout proběhnout.

Rančer si udržoval své tajemné ticho. Nemluvil, aby taky. Nikdo z nás na to neměl náladu. Všichni akorát vdechovali kyslík a koukali kolem, hledající frísana. Chvílemi jsem osahávala ten příšerný strup, který mi zůstal na tváři. Bylo naprosto jasné, že to po sobě zanechá jizvu.

Jinak rovná cesta náhle zahýbala doprava. Svažovala se, což naznačovalo, že hřeben končil. Vše se zdálo normální, dokud jsme se nedostali za zatáčku; při pohled dolů, na tu neskutečnou propast mezi tímhle a druhým hřebenem, mi zatrnulo tak jako ještě nikdy. Pod námi zela dechberoucí výška. Kdybychom spadli...

„Já... já tohle asi nezvládnu," zvolala jsem panicky směrem k rančerovi jak malé dítě.

„Dobře, fajn, tak slez. Opatrně. Nerad to řikám, ale ta cesta se může sypat."

Na jeho pokyn nám Chris s Graciem dovolili jít uprostřed. Hvězdu zdejší děsivý terén nijak z míry nevyváděl, kupodivu. Černobílá srst se jí nádherně leskla v horském sluníčku. Čím déle jsme šli a já zírala na své nohy, zamyšlená, tím víc mi připadalo, že už Trezzura nikdy neuvidím. Pak už jsem myslela na jediné: kam až to všechno zašlo? Kdy se to tak neskutečně vymklo?

Nacházeli jsme se za polovinou cesty, když tu náhle začal Thomas kontrolovat okolí o něco častěji – pořád se ohlížel a vykláněl, aby viděl, kam přesně Orion pokládal tmavá kopyta. Kamínky křupaly, zatímco já si přála už být na konci téhle hrůzy.

„Kovboji?" Chris se pokoušel překřičet vítr, „děje se něco?"

Mlčel. Zarytě. Po chvíli se z kraje cesty stával spíš nános štěrku a já začínala plně chápat tu opatrnost. Člověk prostě netušil, jak se to bude chovat. Jakmile jsme se dostali do části, kde štěrk a větší kamínky zabírali většinu terénu, žaludek se stáhl stejně jako na začátku.

Ozval se zvuk přesypávání hodně hrubého písku. Orion zničehonic poposkočil tak nečekaně, že rančer nestihal reagovat. Hvězda přidala, zajímalo ji to. Já ji pohotově zatáhla zpět a zastavila, zamračená a vylekaná.

„Monn! Teď bude nejlepší, když – "

Dunivý klid hor narušilo vysoko posazené vřísknutí. Otěže se mi vysmekly z ruky. Jediné, co jsem cítila, byla tráva a volný pád. A kamínky, potom další tráva, taky štěrk. Mé ruce se sice snažily zachytit jakýkoliv pevný bod, ale na svahu žádný nebyl. Gravitace fungovala děsivě rychle.

K nadechnutí mě přinutila štípavá bolest v nose. Mozku delší dobu nedocházelo, kde jsme se to vlastně probudili – dlouho netušil, že má otevřít oči. Vědomí přicházelo k sobě postupně. Nejdřív se pohnuly nohy, potom ruce. Patou jsem zjistila, že mé tělo drželo zachycené o jakousi velkou skalku. Díky nevědomosti bych z ní málem spadla a sunula se dál do propasti. S až štěněcím zakňučením jsem se stáhla do klubka, ochromená šokem.

Sypání štěrku pokračovalo. Ten zvuk byl příšerný. Nedokázala jsem otevřít oči a čelit realitě. Co když ta skalka nebyla pevná? Co když se mnou mohla spadnout? Co když mě Chris s rančerem nemohli zachránit?

„Monn, hej! Chyť se!"

Ten hlas já znala. Teplý koňský čumák mi přičichl k vlasům. Tomu jedinému jsem věřila. Oči se otevřely a zjistily, že nade mnou stál Gracio. Natahoval krk co nejblíže ke skalce, přední nohy dolů ze svahu, riskující vlastní život.

„Monn!" volal hlas, „prosím, chyť se!"

Instinkt, který ve vás ožije v případě nutnosti přežít, se probudil i ve mně. Pohledem jsem znovu zapátrala kolem. Můj pád skutečně zastavila skála či spíš větší šutr, moc pevně ale nepůsobil. Někdo ke mně natahoval ruku. Pokusy o opětování nedopadaly dobře. Nějak jsem nedokázala ovládat své vlastní pohyby.

Dotyčný seskočil z koně. Spolu se sypáním štěrku se dostal až ke skalce. Já vnímala pouze to, že popadl má ramena. Potom už jenom teplo koňské hřívy.

„Monn! Kristepane!"

Tenhle hlas jsem jasně poznávala – Thomas. Věci už zase dávaly smysl a vidění se zostřovalo. Přesto mi bylo na omdlení, do toho navíc ten nos. Dostali mě dolů z koně. Jakmile se pod nohama vyskytla pevná půda, hlava se mi zatočila a já si kompletně uvědomila, co se právě stalo. Pohltil mě druhý šok. S letmým zakopnutím jsem se uchýlila do náručí prvního člověka, který stál poblíž, bez zájmu o cokoliv. Vždyť já mohla zemřít.

Netiskl mě k sobě, ale ani neodmítal. Držel mě. A hřál. A byl naživu. Nechal mě, abych se mu schoulila na hruď, zoufale žadonící po bezpečí. Voněl po temném parfému a ač mi ta vůně něco připomínala, já si opravdu nemohla vzpomenout, o koho přesně šlo. Cítila jsem se tak zmatená.

„Kdyby ji nezachytila ta skalka... tak nevim. Panebože."

Thomas zněl vyděšeně. Mluvil potichu a opatrně.

„Já vim," odpověděl druhý hlas, „já vim."

„Jak je na tom?"

„Netušim. Ttřese se. Neměli bychom zavolat záchranku?"

Záchranku? Chtěla jsem mluvit, jenomže to nešlo. Slova zůstávala v mojí hlavě. Ten, kdo mě až doposud držel, posadil mé tělo na zem. Přestala se mi tolik točit hlava a neschopnost otevřít oči opět odcházela.

„Slyšíš mě?" ptal se rančer.

„Gracio," zamumlala jsem, ještě napůl omámená, „kde je... Gracio?"

Kůň přičichl k mé dlani. Něžně štípnul do lýtka a nakonec do něj hravě strčil. To byl on. Můj hnědák. Probudil mě. Natáhla jsem obě ruce před sebe a zahleděla se do těch tmavých očí.

„Gracio!"

Oba hlasy se krátce, vděčně zasmály. Vlastně mě nic nebolelo, až na ten nos. Po dalším rozhlédnutí kolem mi došlo, že ten druhý hlas, patřící tomu, kdo mě zachránil, byl Chris. To jemu jsem padla do náručí, to on voněl po temném parfému. Chris. Ale proč by Chris zachraňoval mešťačku?