Dokonale perfektní

Kapitola stá třetí | Navždy ✓

Havraní hříva vlála daleko za svým vlastníkem. Pevně jsem se jí držela, splývající s rytmem velkého těla pode mnou. Vraník rázným cvalem uháněl po hřebeni louky naproti ranči. Mířili jsme přímo na její konec. Stromy a řeka se míhali v údolí pod námi, spolu s kilometry ohrad na druhé straně.

Další pobídka. Hřebec natáhl hlavu vpřed a vyrazil, co mohl. Útes se blížil. Byli jsme tak svobodní. V tuhle chvíli nás nic a nikdo nemohl zastavit. Tenhle pocit jsem si potřebovala uchovat a uvěřit mu tak moc, jak jen to jde.

Přímo na kraji útesu Trezzie zabořil velká kopyta do trávy. Zastavil ladně a plánovaně. Tak jako vždy dokázal těžkou masu svalů a kostí zastavit s naprostou lehkostí. Vypnul hruď a nastavil čumák větru. Hrdě tam stál, připravený překonat jakoukoliv další výzvu.

Několikrát jsem ho pohladila po sametovém krku a skrze jeho uši pohlédla před sebe. Na ranč, obklopený horami a lesyy. Na sruby, bar, Greenovic dům a parkoviště, jezero, kruhovky, to všechno, co mi změnilo život a ukradlo mé srdce.

Mé prsty pevně stiskly prameny hřívy. Zhluboka jsem se nadechla, abych neplakala. Zbývala pouhá jedna jediná noc do klání. Náhle se mi před očima promítalo tolik vzpomínek. Na můj příjezd, na hledání vraníka, na první hádku s Chrisem a jeho první doteky, na Gracia a Amandu. Na to špatné i dobré. Na tátu a mámu. Na chvíle, které zlomily mou duši a zároveň mi otevřely novou cestu.

Všechno to zůstávalo hluboko uvnitř mě. Každé místo a každý den, smích a pláč, všechno se to zarylo pod mou kůži a našlo si to cestu až k srdci. Připadala jsem si tak neskutečně vděčná. Ať už se na klání mělo stát cokoliv, já si byla jistá, že tohle všechno si budu navždy pamatovat. Ranč se navždy stal mou neoddělitelnou součástí.

Pustila jsem hřívu. Obě mé ruce se pomalu dotkly krátkých hnědých vlasů, těch nůžkama okousaných pramínků, na kterých už nezbývala téměř žádná blond. Zavřela jsem oči a vnímala vítr. Po tvářích mi tekly slzy, ale usmívala jsem se.

Bylo tak těžké říct sbohem. Bylo tak těžké jít a odjet, přiznat si, že mi tohle místo ukázalo mé pravé já. Se zasmátím jsem otevřela oči a prostě padla vraníkovi do hřívy. Patřili jsme k sobě jako noc a den.

„Ať už se stane cokoliv, chlapče, tak na to všechno nikdy nezapomenem. Navždycky si tě ponesu s sebou, i kdyby nás rozdělili," zašeptala jsem k němu a on natočil jedno ucho dozadu, jako kdyby rozuměl.

Vděčná. Ano, cítila jsem se tak neskutečně vděčná. Tak vděčná za to, že jsem tohle všechno mohla poznat a že mi to mohlo zlomit srdce jen, aby se to do něj mohlo zapsat. Vesnická holka – to já byla. Hrdá vesnická holka, rančerova dcera.

Slunce zapadalo. Dnešek končil a já nemohla víc, než zírat před sebe, na rudě oranžovou za horami a pamatovat si. Navždy si pamatovat. Ať už bylo jakkoliv těžké se posunout dál, nikdo už mi nemohl vzít to všechno. A to mě uklidňovalo.

Čekala nás poslední večeře pohromadě. Andreas se z nějakých důvodů nedostavil, i když byl zvaný – na rozdíl od mé matky bych čekala, že vážně přijde, ale on ne. Musel k tomu mít nějaké reálné důvody.

S Chrisem jsme se vraceli do srubu už za tmy. Držel mě za ruku a většinu cesty bez přestání hleděl na hvězdy. Vypadal zamyšleněji než já. Zhruba v polovině cesty jsme zastavili, měla jsem dojem, jako kdyby mi chtěl něco říct.

„Chrisi? V pohodě?"

Pousmál se při pohledu na to, jak mi jeho bunda byla větší: „Jo, dobrý. Řekni, Monn... věříš na osud?"

I já se pousmála, překvapená tou otázkou. Zůstali jsme na sebe hledět, kolem ticho.

„Dřív ne, ale teď už asi jo."

„Já taky," přitakal klidným hlasem, „podivej, vim, že ty a Trezzuro jste si souzený. To klání vyhrajete."

Chytila jsem ho i za druhou ruku v nutkání hledat u něj oporu. Nakonec jsem se o něj prostě opřela a užívala si jeho vůně a tepla. Tiskl si mě k sobě. Já ho takhle milovala.

Pokračoval: „A i kdyby ne, tak jste se potkali abyste změnili jeden druhýmu život."

Ohlédla jsem se nahoru a pak kousek poodstoupila, abych mu viděla do očí.

„Jako my dva?"

Pohladil mě po vlasech. Choval se jinak. Ve tváři se mu mihlo cosi jiného, citlivějšího než obvykle. Jako kdyby snad i on měl z toho klání trochu strach.

„Jo, jako my dva," zašeptal.

Tohle pro mě hodně znamenalo; řekl tím, že mu na mně záleželo. Neprojevoval své city často a když už, myslel to vážně.

Potřebovala jsem něco v kuchyni. Svítilo se tam, přitom všichni ještě seděli venku. Už už bych sáhla po vypínači, ale překazil mi to přímý pohled na Andrease. Seděl na židli u jídelního stolu a ani se nehnul. Prostě jen zíral před sebe s výrazem, který vypovídal o rozezlené vnitřní bouři. Nevypadal dobře.

„Zdravím," odkašlala jsem si opatrně, „vše v pořádku?"

Trhl sebou. Nečekal to. I já zděšeně uskočila při pohledu na jeho tvář. Kolem oka se mu vybarvoval ošklivý fialový monokl. Někdo mu musel pořádně ubalit.

„Panebože," vyšlo ze mě nekontrolovaně.

Mlčel. Když zjistil, že jsem to já, zase odvrátil pohled na původní místo. Tohle já znala, Chris dělával něco podobného, když v něm zuřil silný konflikt a vztek, o kterých zároveň nechtěl mluvit.

Utekla jsem odtamtud. Zanechalo to ve mně nehezký, nejistý pocit. Cosi se tu dělo, cosi dalšího, co já neviděla. Už nějakou tu dobu se to vznášelo ve vzduchu, jen to nikdo nedokázal přesně pojmenovat. Nejhorší mi však připadalo, že jsem nějakým způsobem věděla, že za ten monokl mohl můj táta. Prostě jsem to věděla. Způsob, jakým se na Andrease díval, se před nějakou tou dobou změnil. V určitou chvíli se přestali mít rádi a stali se z nich soupeři. Tím monoklem si ti dva ohledně něčeho srovnali účty – ale ohledně čeho, zatraceně?