Dokonale perfektní

Kapitola padesátá devátá | Smysl ✓

Díkybohu, že Thomas s Andreasem spolu později odpoledne někam odjeli. Jak jinak, než že společně s nimi zmizela i Amanda. Musela jsem si připomínat, že mi do toho nic nebylo. Každopádně – když byl rančer nepřítomný, nemohl kontrolovat, co budu nebo nebudu dělat s Trezzurem. A že já měla v plánu něco, co by neschválil. Neschvalovalo to ani moje svědomí; tak trochu jsem nemohla uvěřit, že jsem mu na tu vyjížďku fakt kývla – po tom všem, co říkala Amanda.

Vraník mě už zdálky sledoval. Držel svůj majestátní, napjatý postoj těla a nakonec se dal do nervózního obklusávání výběhu. Nohy zvedal vysoko, jako vždy nádherný. Milovala jsem ho a spolu se mnou i zbytek světa. Kéž by tak věděli, čím jsme si procházeli.

Když jsem se u jízdárny objevila na jeho hřbetě, připravená vyrazit, Chris udiveně vytáhl obočí a ušklíbl se.

„Takhle vy jako chodíte na vyjížďky běžně? S nákrčníkem a bez sedla?"

„On to nepotřebuje. Stačí mu navádění sedem, pozná, kam jít. Jsme sladěný," zalhala jsem a snažila se působit sebevědomě, samu sebe přesvědčující, že se přeci nemůže nic stát.

„A já prej, že mam velký ego," poznamenal a pobídl Gracia vstříc cestě pod jízdárnu, pryč z ranče.

Nemluvil. Až při pohledu na něj mi došlo, že ani jeden z nás neměl helmu. No, to to Monna Chambersová dotáhla daleko, že sedla na neosedlaného koně v šortkách a bez helmy. Víc mě však trápilo, co Chris asi chtěl. Celá jeho přítomnost mi způsobovala silnou nervozitu. Být s ním sama nedopadalo dobře a já? Šla jsem do toho dobrovolně.

Gracio si to spokojeně razil po louce. Čekala bych, že zahneme k jezeru, ale ne. Jeho majite ho nechal pokračovat kamsi dál. Cesta vedla z mírného kopce a já cítila, jak vraník napínal svaly, plný chuti se rozeběhnout. Z toho všeho přemýšlení jsem si ani neužívala, že jsem na něm zase seděla. Kdyby nás tak Thomas viděl.

„Chrisi... kam jedeme?"

„Uvidíš."

„Víš, docela by mě zajímalo, proč vůbec s tebou někam jedu," snažila jsem se znít co nejmíň jízlivě, „nevím, jestli to je... v pohodě."

Zasmál se, ale byla v tom určitá kyselost: „A co je pro tebe v pohodě, Chambersová? Prostě počkej a uvidíš."

Připadal mi jiný. Jiný, než když jsme se poznali. Už mi sice nenadával, zato z něj sálalo cosi jiného, neklidného, co mě znepokojovalo snad ještě víc. Jako kdyby ho něco trápilo a já s tím snad měla cosi společného od té chvíle, co jsme se poprvé políbili. Ve své podstatě se mnou zacházel špatně od začátku – nejdřív jsme se hádali a potom tohle. Měla bys ho nesnášet, opakoval rozumný hlas v hlavě, hraje si s tebou.

Cesta v určitém bodě končila. Změnila se na prošlapanou lesní pěšinu, která se neustále zužovala a zužovala, až z ní vznikl velký palouk. Byl obklopený borovicemi, částečně šlo o písčinu, občas jste mohli zahlédnout stopy kopyt koní. Větve prosvicovalo slunce a propůjčovalo okolí zářivou, zlatavou auru. Chris zastavil hnědáka a seskočil mu ze zad. Pokračoval dál po svých. Já krátce zírala kolem, nadšená krásou tohohle místa. Tím to však nekončilo; jakmile jsem zvedla oči, mezi borovicemi se objevil výhled.

Věděla jsem, že vraníka můžu pustit. Nikam by nešel. Naopak rád zůstával po Graciově boku, stále se seznamovali. Jako zhypnotizovaná jsem pokračovala za Chrisem. Stál na konci skály a hleděl do přírody. Na hory a řeky, lesy, údolí pod námi. Okolí kolem ranče skrývalo opravdu nádherná místa, až neuvěřitelná.