Dokonale perfektní

Kapitola stá dvacátá druhá | Nashledanou ✓

Několik dní jsem se prostě jen protloukala rančem, závislá na Graciově přítomnosti. Chris se o něj přestal zajímat a táta pro změnu odmítal o Chrisovi mluvit - později, říkal vždycky. Něco se dělo a oni o tom odmítali mluvit. Po probrečených večerech a ránech mi to moc nemyslelo. Nedokázala jsem si poskládat v hlavě, kam teď měl vlastně směřovat můj život. Nedával mi smysl, ne tak, jako dřív.

Padla noc. V baru hrála tichá hudba, kterou občas narušilo ťuknutí kulečníkových koulí. Obklopovala mě tlumená světla a obrysy lidí, kteří se pohybovali kolem. Měla jsem v sobě už pár skleniček. Chtěla jsem se opít tak moc, abych zapomněla na bolest. Neviděla jsem už smysl v ničem.

„Další?" optal se barman.

Přikývla jsem, ale mé oči hleděly jinam. K někomu jinému. Vešel dovnitř jakoby nic a moment se rozhlížel. Koho asi hledal? Opilost mi dovolovala odhodit zábrany. Popadla jsem sklenku, rozhodnutá k bůhví čemu. Sama jsem nevěděla.

Zírali jsme na sebe. Chris tam prostě stál a prohlížel si můj obličej. Taky voněl po whisky a černé vlasy měl ledabyle rozpuštěné, dodávaly mu na dojmu zlýho kluka. Určitě už něco pil, jen jinde. Jeho jako vždy nečitelný výraz částečně ozařovala červená neonová cedule, zavěšená na stěně kousek od nás. Jak jsme tam tak byli, vzduch naplnila těžká, zvláštně horká atmosféra. Jako když se dva magnety přitahují a oba to cítí, jen jim ve spojení něco brání. S každou minutou mi to připadalo tíživější. Nebýt alkoholu, který nyní výrazně měnil moji osobnost, nejspíš bych reagovala o moc hůř.

„Zdravím, pane Wolfe," pověděla jsem pomalu a přiopile, ale přesto vyčítavým tónem, „co vy tady? Přišel jste se mi vysmívat? Jak se tady vůbec můžeš ukazovat po... tom všem. Ty hovado. Víš vůbec... čim jsem si prošla?"

Neřekl nic. Beze slova vyrazil do nejtmavšího koutu u baru, kam lidé příliš neviděli. Já ho následovala.

Nechal si nalít. Barman na nás hodil jeden zvědavý pohled, ale pak odešel. Chris se ani nenapil. Sledoval mě. Vzala jsem mezi dva prsty lem jeho kožené bundy a posměvačně se zasmála - sobě samé i jemu.

„Víš ty vůbec, kvůli komu tady dneska sedim, hm?"

Vzal mou ruku do své. Něžně a opatrně. Neměla jsem mentální sílu na to ucuknout. Vše mi připadalo jako v mlze.

„Nech mě hádat. Kvůli jednomu černovlasýmu grázlíkovi, kterej ti ublížil, co?"

Já na něj udělala přehnaný obličej a schválně zvedla obě obočí: „No, umřel mi kůň, víš? Ale... vlastně jo. Kvůli němu taky."

„Hm," napil se whisky, „a ten grázlík je podle tebe velkej sobec, co? Je to všechno jenom jeho chyba, hm?"

„Jo. Nebo ne... já nevím... ale štve mě. Chci být s ním a on mě nenechá. Má nějakej problém... prý mě chce chránit... nevěří mi, tak to je," pohltil mě další pobavený úšklebek, alkohol bral za své.

Chris delší dobu nic neříkal a to mě donutilo se na něj podívat. Držel v ruce svou sklenku whisky a nehýbal se. Zároveň nepouštěl mou ruku. Úsměv mi z tváře zmizel. Vdechovala jsem jeho vůni, pokaždé mě to na chvíli pohltilo. Připomnělo mi to noc, kdy jsme se poprvé líbali.

Naklonil se dopředu. Mou ruku si odložil na koleno a pohladil mou tvář. Ty tmavé oči se zase projednou staly mým světem. Sklenku, kterou držel, přiblížil k mé tváři a usmál se. Studené sklo na rtech jsem nedokázala odmítnout. Napila jsem se a spolu s tím zavřela oči.

„Neodkopl tě," pokračoval Chris, „on ví, že když něco fakt miluješ, část toho bude vždycky přetrvávat. Proto odešel."

Se rty stále na skleničce jsem mu oční kontakt opětovala: „A on mě fakt miloval?"

„To něco v nás vždycky přetrvávat bude, Monn. Nedokážem se kontrolovat. Nemůžem být jenom kamarádi, ale... nemůžem spolu jenom spát. Víš sama, jak by to dopadlo. Abys věděla, tak... já ti věřim jako nikomu. Proto jsem odešel."

Skleničku položil na bar. Nějak jsem nejdřív neměla slov. Whisky mi ulpěla na kořeni jazyka a vytvářela tam hořkou příchuť.

„Prožili jsme toho tolik."

„Jo," přitakal posmutněle, „protože jsme se nezajímali o následky. Prostě jsme podlehli tomu, co jsme zrovna chtěli. Ale s tebou já nedokážu nemyslet na následky, Monny. Zasloužíš něco lepšího než tohle. O pár let pozdějc to pochopíš."

Panicky jsem ho chytila za předloktí, odmítající ho nechat odejít. Zarazil se. Na pár sekund v něm něco vyměklo. Mysleli jsme oba na to samé.

Z bezprostřední blízkosti jsem pozorovala světla, která se mu odrážela v očích: „Je tohle definitivní sbohem?"

Políbil mě. Přitiskl své rty k mým stejně pomalu a hladově jako pil právě whisky. Vychutnal si to. Já neodporovala. Oplatila jsem mu to, žijící jen a jen tím momentem. A když se odtáhl, zdálo se, že to sám sotva dokázal. Ani jeden z nás to nechtěl. Všimla jsem si, s jakou chutí si mě prohlížel. Nato sebou trhnul, jako kdyby si domlouval. Nestihla jsem nic, ani mi to nedovolil. Přesto se pak ještě přiblížil naposledy.

„Tohle je nashledanou," zašeptal mi do rtů, „ani nevíš, kolik problémů budu mít z toho, že jsem tady. Ale... kvůli tobě jsem musel. Musel jsem tě ještě vidět. Potřeboval jsem... tě ještě vidět. Potřeboval jsem se s tebou naposledy rozloučit."

Odmítala jsem ho pustit, ale on to vyřešil. Sundal ze sebe svou koženou bundu a dal mi ji kolem ramen. Můj pohled byl tázavý a jemu to bylo jedno. Stál pouhé dva kroky daleko. Chtěl se rozejít, ale pak zastavil. Naposledy jsme se jeden na druhého zahleděli. V jeho očích vězelo tolik nevyřčených vět.

Chris zavřel oči a zdlouha vydechl. Nic víc. Sklonil hlavu a pomalu zmizel v davu. Věděl, že ho nebudu následovat. Věděl, že tam zůstanu sedět s jeho bundou na ramenou a bolestí v srdci. Bolesti větší a upřímnější, než předtím. S bolestí takovou, kterou ani alkohol přebít nemohl.

Holkám běžně dával při rozchodu růže. Mně dal svou bundu, polibek a to, čemu já nerozuměla - nashledanou. Rozhodl se si sobecky hrát na vlka samotáře a nedat našemu vztahu šanci. Zavrhl ho jen, aby nemusel čelit dalším pocitům a výčitkám. Tak jsem to viděla já. On byl možná na takovou bolest zvyklý, ale já ne. Mé srdce i nadále krvácelo a připadalo mi, že vykrvácí k smrti. Představovala jsem si to všechno, co jsme ještě mohli zažít a nezažili. Chvíle, které nikdy nepřijdou. Vzájemnou blízkost, kterou už nikdy nezažijeme. Chris Wolf byl první, kdo mi zlomil srdce. Amanda měla pravdu. Zlomil mi ho tím, že mu na mně záleželo a přesto se rozhodl odejít.