V zajetí moci /Taekook

Epilog

Už uběhl týden od toho, co Taehyung zemřel. Chodím po škole, jako tělo bez duše. Jediné na co dokážu myslet je on. Jenže on tu už není a nikdy se nevrátí. Znovu, jako už asi po sté, jsem propukl v pláč.

Ostatní jsou v pořádku, alespoň že tak. Madam Ponfrejové se povedlo zvrátit účinky zkamenění a Namjoon je v pořádku. Jin naštěstí dokázal bez hrubé síly zastavit Hoseoka a oba vyvázli bez škrábnutí.

Yoongi je dost dotlučený, ale jinak je na tom nejspíše psychicky hůře. Přeci jen Taehyung je, byl jeho jediný bratr, byla to jeho jediná rodina.

A Jimin, no Jimin, ten se mi raději straní. Zachoval se jako naprostý zbabělec.

No alespoň, že informace o Taehungově sebeobětování se rozšířila po škole. Dnes, kdy je jeho pohřeb, má ředitel Bang proslov, na který jsem právě došel a posadil se do přední řady vedle Yoongiho a Jennie, která také nedokázala zadržet slzy.

"Vážení přátele, dnes bychom chtěli uctít památku jednoho studenta, Kim Taehyunga. Mnozí z vás jste ho znali, jako bezcitného studenta Zmijozelské koleje. Jenže to byl obětaví člověk, milovaný přítel, skvělí bratr a výborný student. Všem nám zde bude moc chybět.

Obětoval svůj život, abychom mi mohli žít. Byl jsi plně vědom všeho a přesto to udělal. Většina z vás ho považovala za monstrum a on upadal do temnoty. Jenže objevilo se pro něj světlo jménem Jeon Jungkook, který mu ukázal, že je jedno, do jaké koleje kdo patří a vyvedl ho zpět na světlo. Tímto ruším rozdělení studentů do kolejí!"

Všichni jsme na něj jen nevěřícně koukali. Erby se znaky kolejí začali hořet až se proměnili jen na pouhý prach. Dále jsme všem změnili hábity. Už jsem neměl k uniformě červenou kravatu, ale fialovou jako všichni mí spolužáci.

"Děkuji." Dokončil svojí řeč a já se vydal za chladného počasí na astronomickou věž.

Rozhlédl jsem se na krajinu, která už byla pod lehkou vrstvou sněhu. "Chtěl jsem sjednotit školu a ty jsi mi říkal, že jsem naivní dítě. Teď se to ale povedlo tobě. Všichni jsou si rovni. Už není podstatné do jaké kdo patří koleje, protože je jen jedna." Podíval jsem se na svojí novou fialovou kravatu.

"Strašně mi chybíš, ani nevíš jak moc. Nedokážu tu žít bez tebe. Snad se sejdeme v příštím životě." Vylezl jsem na zábradlí astronomické věže otočil se a nechal své tělo spadnout dolů. Usmíval jsem se.

"Taehyungie za chvíli budeme znovu spolu a teď již navždy...."

Tak toto je úplný konec. Skoro jsem uronila slzičku. Tuto knihu jsem začala psát v době kdy jsem se vyrovnávala se smrtí a to k životu patří není to jen o šťastných koncích. Jednou musí přijít krutá rána osudu. Všem děkuji, co to dočetli až sem. Moc si toho vážím.