V zajetí moci /Taekook

Naivní dítě

Společně jsme vyšli z knihovny a procházeli hradem směrem k pohyblivému schodišti. Nikdo z nás neměl potřebu mluvit, zaprvé, už nejspíše nebylo daleko k večerce, svatý Namjezus snad už nebylo po ní jinak by mě buclatá dáma uškrtila, i když je to jen obraz, ale ona si nějaký způsob určitě najde.
Za druhé jsme nikdo nechtěli vzbudit toho malého roztomilého terminátora, který spal v Taehyungově náručí a nejspíše měl celkem lehký spánek, protože ho jeho bratr nesl.

"Tady se rozloučíme, děkuji za pomoc. Moc si toho vážím. Nečekal jsem to, ani od jednoho z vás. Doufám, že se zvládneme nějak všichni usmířit. Tahle rivalita musí skončit." Namjoon na začátku schodiště zastavil a chtěl k Taehyungovi natáhnout ruku, jenže tu hned znovu stáhl k sobě, když si uvědomil, že vlastně nese Yoongiho.

"Namjoone i ty Jungkooku, jste moc velcí snílci. Rivalita mezi kolejemi tu byla a nic to nezmění. Měli by jste se s tím smířit. Ostatní nás vždy brali a budou brát jako monstra. Když se vám budeme vyhýbat, bude to lepší pro všechny. To mi věř."

Oba nás Taehyungova slova zaskočila, tak toto jsem opravdu nečekal. Doufal jsem, že jsme nějaký postup ve sbližování kolejí zvládli, ale teď to vypadá, že to žádný efekt nemělo. Sakra!

"Taehyungu, tohle není bláhová naděje. Jsem si jistý, že to fungovat může." Vyletěl jsem na něj. Někdy mě zkrátka přepne a já musím hned všem vyřvat co si myslím. Jsem celkem výbušná povaha, teď si připadám jako Hoseok, jen trochu mírnější.

"Je to jen iluze. Někdy je důležité otevřít oči a podívat se na realitu, ale abych uklidnil tvé svědomí ti prokážu laskavost. Budu zítra na celý den tvůj kamarád a Jungkooku dívej se pořádně kolem sebe. Nikdy nevíš, kdy ti někdo podrazí nohy."

Přendal si Yoongiho opět do jedné ruky. Nejspíše už tvrdě usnul, celkem jsem se divil, že můj zvýšený hlas ho nevzbudil. Natáhl ke mě své dlouhé kostnaté prsty, na kterých byli dva prsteny. Jeden z nich byl nejspíše rodinný, ale ten druhý vůbec nevím.

"Jsi ještě naivní dítě, co si myslí, že může spasit celý svět, králíčku." Zatahal mě za tvář a poté jí jemně dvakrát poplácal, cítil jsem se tak poníženě, ale nechtěl jsem na něj vyletět. Prostě ne Jungkooku, nedělej to! Řval jsem na sebe v duchu.

Mé prosby sám k sobě byli vyslyšeny a i přesto, že jsem musel být rudý jako rajče a klouby na rukou mě zbělali jsem se dokázal udržet.

"Dobrá Taehyungu, na zítřejší den se již velice těším a dokážu ti, že vše je možné. Jen ty máš zaslepený zrak." Otočil jsem se a vydal jsem se vstříc schodišti nahoru a Taehyung tam chvíli zůstal zaraženě stát.  Nejspíše vůbec nečekal co se stane. Povedlo se mi ho vyvést z míry, první úspěch pro mojí maličkost.

Drahoušci jsme na 2k přečteních moc děkuju a jsem ráda, že vás to baví.