V zajetí moci /Taekook

Hůlka

"Taehyungu," zamával jsem na dotyčného, který už čekal na místě. Byl ještě trochu mokrý, ale to já také z toho slejváku, který venku panuje. Kluci jen na sebe kývli na pozdrav. Už se i celkem akceptují. To jsem rád.

"Hele nejspíše bych to otevřel někde v ústraní, přece jen nevíme, co v tom je." Navrhnul Namjoon. "To nejspíše ano, staré učebny v západním křídle, by mohli být skvělé místo." Oni jsou tu nějaké staré učebny? Ani o nich nevím. Myslel jsem, že hrad už mám prolezlí.

"To nezní špatně," všichni jsme se rozešli, nejspíše k těm učebnám, protože já vůbec nevím, kde jsme. Tuhle chodbu jsem ještě neviděl, jak jsme se sem vlastně dostali? Tato škola je vážně kouzelné místo.

Vešli jsme do jedné z opuštěných učeben. Okna byla zatažená a všude byla usazena vrstva prachu. "Nikdo tu nebyl dobrých sto let," hned na to si Taehyung pořádně šiknul, až jsem odletěl skoro metr dozadu. Myslím, že toto slyšela celá škola.

"Tak jo jdeme na to?" Položil jsem krabičku na jednu ze zaprášených lavic a odstoupil. Všichni jsme na ní zaujatě hleděli. Namjoon i Taehyung si ze svého hábitu raději vytáhli hůlky. Cokoliv co má hada ve znaku je zákeřné.

"Taehyungu," pokynul jsem mu a on se trochu přiblížil k oné věci, co ležela na lavici. Začal na ní promlouvat hadí řečí. Hlas  mu neuvěřitelně zhrubl. Bylo to až děsivé. Samozřejmě jsem tomu vůbec nerozuměl. Jak bych asi mohl, že? Můj otec hadí řeč ovládá, někdy když se  mámou pohádají poté mluví ní. 

Had se pomalu začal plazit pryč, zdálo se, že míří dovnitř. Netrvalo dlouho a byl pryč, tam kde ještě před chvílí bylo hadí tělo šli vidět škvíry. Stačí jen oddělat vrchní část.

Opatrně jsem se přiblížil  a zvedl víko. "Co je tam?" Zeptal se zvědavě Namjoon. Nahlédl jsem tedy opatrně dovnitř. "Hůlka," ležela tam černá hůlka na tmavě zeleném saténu. "Hůlka?" Optal se nejistě Taehyung. "Ano," opatrně jsem sáhl dovnitř v úmyslu, že jí pozvednu.

Sáhl jsem dovnitř a vytáhnul jí, byla nádherně rovná s krásným lemováním na rukojeti. "Au," tiše jsem syknul, jako by mě snad něco kousnulo, ale nikde žádný kousanec. Nechal jsem to teda být a podal hůlku Taehyungovi, on bude lépe vědět, čí ta hůlka byla.

"Je jeho." Konstatoval, asi po minutě upřeně hledící na každý sebemenší detail hůlky. "Nikdy jsem nemyslel, že ji uvidím, natož abych jí držel v ruce. Jestli máme tohle, tak je velká šance, že  ho porazíme." Opatrně položil hůlku zpět do krabičky, která už se naštěstí nezavřela.

"Taehyungu nech si jí zatím u sebe, než vlastně vymyslíme co dál. V nebelvírské i havraspárské společenské místnosti by taková věc, moc poutala pozornost." Poukázal Namjoon na krabičku v níž ležela hůlka.

"To máš pravdu, vezmu jí k sobě. Pochybuji, že by se někdo vyptával, už teď tam mám s Yoongim dost neobvyklých věcí, myslím, že tohle tam zapadne." Vzal si do rukou krabičku, která ze spodu trochu chytla prachu z lavice a společně jsme se vydali s tohoto shromaždiště prachu pryč.

"Taehyungu jak je na tom vlastně Yoongi?" Optal se mladšího. "Už lépe, není to tak strašné jako zprvu. Je možné, že příští týden ho už pustí z lůžka." To je dobrá zpráva, posledně vypadal ještě dost vyčerpaně.

"Ale teď nevím, kdo bude hrát místo něj famfrpál, on byl vždy ten vůdčí typ a teď to spadlo na mě. Byl jsem rád, že nějak dokážu vést ty tréninky, ale teď když se blíží zápas proti vám," podíval se na mě. "Tak nevím co dělat, v jeho stavu bude rád, když by se na koštěti udržel. Pořád je dost slabý."

"Chápu, držím palce, ať to nějak vymyslíš. Pamatuji si svůj první trénink jako kapitán. Říkal jsem co mají dělat, jenže jsem si neuvědomil rozměry hřiště a Jisoo s Jacksonem do sebe naprali. Chtěl jsem s tím hned seknout, ale to se podá." Namjoon vykouzlil na tváři své dolíčky a poplácal Taehyunga po rameni.

"Děkuji Hyung," Taehyung se také konečně pousmál. Jsem rád, že se konečně cítí dobře i s lidmi z jiných kolejí. Možná nakonec nebudu to naivní dítě, co o mě prohlásil. Vše je to o přístupu ostatních. 

Naši mi celý život vštěpovali toleranci a hlavně neřešit odkud kdo je a udělat si závěr, až toho člověka sám poznám. Matka studovala v Havraspáru a otec v Kruvalu, sami museli uznat, že koleje a umístění ve společnosti jsou jen nálepky a člověk je prostě člověk.