V zajetí moci /Taekook

Pád

Snažil jsem se co nejvíce soustředit. Pozvedl jsem Taehyugovu hůlku k nebi a zvolal zaklínadlo. Pořád se nic nedělo a tam jsem to ještě jednou zopakoval. Silný vítr který nás obklopoval ustal. Oba jsme si oddychli, překonali jsme i poslední element. 

Najednou ze mě odpadlo jedno velké břímě, které však vzápětí vystřídalo nové. Mé koště na kterém jsme oba dva seděli se rozlomilo. Oba jsme s Taehyungem začali padat dolů. Jeho hůlka mi vyletěla z prstů při prvotním šoku, že padáme volným pádem. 

Rychle jsme se s Taehyugem chytili za ruce a čekali na bolestivý dopad, který může přijít kdykoliv. Nevím jestli jsem nad hřištěm, kdyby ano je tu možnost, že nás zachytí, ale jestli nás ten vítr odnesl někam dál, tak v tom případě nemáme žádnou šanci na přežití. 

"Taehyungie..." Promluvil jsem na něj jako první. On zvedl svůj pohled. Dívali jsme si do očí a já toho v nich vyděl tolik. Lásku, něhu, smutek, strach to vše se v nich odráželo. "Miluji tě," dodal jsem, když jsem si byl jistý, že mám jeho pozornost.

"Já tebe taky."  Odpověděl se strašnou bolestí, kterou jsme prožívali oba z blížícího se konce našich životů. Snažil jsem se na něco ještě přijít. Ještě by byla naděje, kdyby jsem spadli do černého jezera, ale poryv větru šel na opačnou stranu, tak to nebude vůbec proveditelné. 

Taehyung se ke mě natáhl a spojil naše rty. Byl to polibek plný citů, který však trval jen chvíli, protože nás vítr od sebe oddálil. Mermomocí jsem se snažili udržet. Když už máme umřít tak společně. 

"Jungkooku, moc ti děkuji za to, že jsi ve mě znovu objevil člověka. Pro všechny jsem byl bestie a nakonec jsem se z ní i stal. Děkuji, že jsi mě vytáhl z temnoty." Na jeho tváři se objevili jedna malá osamocená slza, o které nejspíše ani nevěděl. 

Náš volný pád byl opravdu dlouhý, ani jeden jsem pořád neviděli na zem. Přes mraky to ani nešlo. Když jsme padali asi přes třetí mrak mi Taehyugova ruka vyklouzla a rozdělili jsme se.

"Neeeeeeeeee," řval jsem. Taehyung se mi začal vzdalovat. Nebál jsem se, že umřu. Bál jsem se, že umřu bez něj. Teď jsem si plně uvědomil, co je to láska. Nejspíše to bylo naposledy, co jsem viděl svojí lásku. 

Po tváři mi začali téct slzy, které hned odvlál vítr. Zavřel jsem oči a jen vyčkával na konec, který se měl již každou chvíli uskutečnit. Před hlavou mi projel celý můj život. Jak jsem vyrůstal s Namjoonem a on pořád něco rozbíjel. 

Jak mě doma rodiče učili všem různým věcem. Jak jsem dostal a vychovával Kookie. Jak jsem nastoupil do Bradavic a jak jsme poznal svojí životní lásku. 

Zaslechl jsme hluk, který se pořád zintenzivňoval. Už musím být blízko země. "Sbohem Taehyungu."